Autorka: Ema Lorencová 

Mnozí tě v životě již poznali, můj drahý tekutý příteli – prošíváš sebou tolik kultur v tolika zemích, že pouze omezená hrstka lidí tě nezná. Ale jak je možné, že ses tak jednoduše rozšířil snad úplně do všech stran, když jsi nikdy nikomu nepřinesl nic dobrého? Tedy alespoň v dlouhodobém měřítku?

Párkrát jsem se s tebou setkala i já sama, většinou však z povzdáli, u úst mých přátel, blízkých i lidí naprosto neznámých. Znám tě, i když si to až tolik neuvědomuješ.

Nejsem si však jista, co na tobě kdo vidí. Tvá chuť by se nedala popsat jako to, za čím by se lidstvo mělo hnát – často si ji sami přikrášlujeme něčím jiným, sladším. Proč tedy všem tak moc chutnáš?

K čemu jsi určen – jednoho večera dodáš lidské mysli štěstí, oporu, cokoliv, co nás jen šťastnými učiní, a druhého rána jí podkopneš nohy, zničíš ji a pomyslně zmlátíš? Jiné si k sobě nalákáš na tak dlouho, dokud ze zoufalosti přicházejí o své cennosti – rodinu, přátele, nakonec i peníze a svůj majetek, když už je nejhůř. Nač bereš těmto duším životy? Pomáháš tím někomu? Pomáháš tím sám sobě, můj tekutý příteli?

Naše potomky před tebou varujeme, ale oni stejně jednoho dne po tobě sáhnou, jako bys byl jejich nejlepší přítel, jakási hračka neškodná a tak zábavná. Jenže dělá ti to radost? Dělá ti radost dívat se na mladé, kterým uštědřil jsi ránu svých účinků, jak se po tobě bezmyšlenkovitě vrhají znovu a znovu? Cítíš se díky tomu šťastnějším?

Spojil ses dávno se smrtí, stejně jako jiní tvého druhu – životu se společně vysmíváte, jako by se jednalo o jeden velký vtip. Ten zdá se býti vtipný jen vám – vám, jež jej tak snadno berete z cizích rukou. Je tak lehký jako ptačí pírko, zrnko písku, ustřižený vlas dívky jejímu milému na památku?

Proč je tak těžké se s tebou rozloučit, dát ti věčné sbohem, nechat tě navždy odejít? Proč se k lidem poutáš poutem nezlomným, tak pevným jako věrná láska, tak tvrdým jako nejtvrdší známý kámen? Trápíš nás rád? Nebo prostě jen nedokážeš říct jedno konečné: „Tak, ahoj. Musím jít. Měj se hezky…“