Autorka: Anna Ilnická 

Vůbec neví, co má dělat, v koupelně na mokré podlaze, naproti sobě vidí jen své schoulené dvojče. Co to zase provedli?

Když ráno navrhl hru, říkala si, že to bude zábava. Lidé si rádi hrají, vracejí k dětskému já. Její druhou tváří se stala prostá, trochu naivní holka. On - snad od počátku se mu líbila představa, že bude ten dominantní. Ve skutečném životě byl nudně podprůměrný.

Odjeli směrem k liduprázdnu, na krajnici ji vysadil. Po pár metrech auto otočil a jel zpátky. Stála u cesty, třesoucí se brada i prsty poukazovaly nejen na chladný vítr. Mávala na něj. Pozdravili se, formálně a chladně, jako opravdoví cizinci. Vykládala, jak se dostala do pozice třesoucí se holky u silnice, narážky na lehkou holku přehlížela, přece to v její roli neměla chápat doopravdy.

V autě nepořádek. Praskající rádio. Kouř cigaret. Když si všimne, že jedou jiným směrem, než je jejich byt, zamrazí ji. Doopravdy. Vzpomene si na true crime podcasty, statistiky, že nejčastěji vás zabije někdo známý. Ale proč ta úzkost? Už tolikrát ji přece upozorňoval, aby si nevytvářela zbytečné problémy, že on má vše pod kontrolou. Ona hloupá, nedokázala tyhle myšlenky potlačit.

Zabarvení jeho hlasu se změnilo. Nemluvil pomalu a klidně. Ten, kdo vedle ní teď seděl mluvil o ženách jako o courách poflakujících se venku, které čekají na takové, jako je on. Jen aby nakonec ani neroztáhly nohy. Ta hrubost byla důvodem, proč se jí v hlavě rozjela katastrofa. Uklidňovala se - přece je to pouze na oko.

Příjezdová cesta k neútulné chatě byla osvětlena pár světluškami, které pro ty dva vytvořily absurdně romantickou scenérii. Auto prudce zastavilo, okamžitě vyšel ven. Ztuhla. Co kdyby prostě ujela? Mohla by říct, že to byla součást hry. Jenomže se nemohla pohnout ani dopředu, ani dozadu. Situaci do svých rukou převzal její nový neznámý. Otevřel dveře, popadl ji za rameno, kdyby se její dřevěné nohy včas nevzpamatovaly, tak je celá od bahna.

Zamkl hlavní vchod. Uvnitř nebylo skoro nic - starý gauč, televize. Bedny piv. Komu to tady vůbec patří? Ložnice byla studená, stejně jako počasí i jeho role.

Zapálil další cigaretu, druhá krabička večera. Sundal si bundu, prohrábl vlasy. U dveří ložnice nejistě těkala pohledem z postele na něj a zase zpět. Hluboký nádech, výdech. Je to hra, už by si to měla zapamatovat. Avšak když se jejich pohledy střetly, místnost se rázem zmenšila. Křičel, ať už se sebou něco konečně dělá. Sundat svetr! Rozpustit vlasy! Na co čumíš, ty malá couro?! Neslyšela si snad?!

Probrala ji až rána vedle hlavy, když po ní hodil botu. Spěšně odkládala oblečení, až najednou byla jen ve spodním prádle. V tom titěrném, které ji koupil nedávno. To, kvůli kterému přestala jíst, aby měla jistotu, že ji bude slušet.

Rychlé stisknutí kliky a útěk do koupelny. Otočila klíčem. Bez oblečení, bez možnosti zavolat pomoc. Ponížená. Vyčerpaná. Tehdy jí došlo, že tohle není hra - jen čirá, nefalšovaná nenávist a touha ublížit ji. Jak dlouho hrála opravdovou hru, kdy mu věřila?