Autor: Dominik Letocha 

Snaže se nespadnout při sestupu po uzounkém žebříku, jenž vedl z podkroví, kde většina z nás spala, jsem se ve své mělké mysli zaobíral věcmi čistě praktickými. Tedy těmi, co podporovaly právě onu snahu nespadnout. Na věci filozofické se zaměřoval Petr, můj dobrý přítel, kvůli kterému jsem lezl dolů. Neobjevil se totiž ve spící většině v podkroví.

K mému překvapení jsem ho spatřil hned v místnosti s žebříkem. Seděl potmě v křesle a kromě „jako vůl“ vypadal i jako by na něco čekal.

„Petolo, co ti šplóchá na maják?“ optal jsem se.

„Eh?“ odvětil Petr.

„Co tu děláš, ty magore, pojď spát.“

„Čekám na vlak.“

„Ty, ale tady nejsou koleje, sem ti vlak nepřijede.“

„Myslíš, že už mi ujel?“

„Myslím, že tě budou bolet záda, v křesle se houby vyspíš.“

„Dokážeš si představit, na jaké místo by nás mohl odvézt? Takové krásy. Třeba do nebe. To by sis nechal ujít?“

„Na světě je tolik míst, na který se nikdy nepodívám, že když k nim jedno přibyde, tak je mi to úplně u prdele.“

„Jsi ignorant, Karle,“ pokračoval Petr, „rozhlédni se kolem, je toto opravdu svět, ve kterém chceš žít? Ve kterém ani na chvíli nepomyslíš na něco vyššího? Něco, kam bychom se po veškeré té hrůze tady mohli těšit?“

„Hele, jestli naznačuješ, že tu mám bordel, tak to řekni normálně a neschovávej se za tu tunu slov.“

„Někdy bych si přál být takový, jako jsi ty.“

„Tak nebezpečně krásný?“

„Ach jo, ano, třeba.“

„Já věděl, že seš teplej.“

Po této výměně se již jen nepřítomně usmál a odebral ke spánku do podkroví.

Teď je tedy otázka, proč to tu vůbec vyprávím. Možná je to proto, že Petr je určitá část mě a snažím se vykreslit vnitřní boj dvou soupeřících pohledů na život. Možná proto, že chci povrchně glorifikovat jakousi ctnost nevědomosti. Všechno by to bylo tak zajímavé, můj záměr byl přitom elegantně jednoduchý.

Ztratit váš čas.