Autorka: Eliška Hermanová

Otevřel oči a vykřikl hrůzou.

V bílé noční košili a s bosýma nohama stál v mokré trávě uprostřed hřbitova, který osvětloval pouze měsíc v úplňku.

Zmateně a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Vzpomínal si, jak se ve svém pokoji uložil ke spánku a po chvíli poklidně v hebkých a nadýchaných pokrývkách tvrdě usnul. Tak jak se sem ksakru dostal? Že by byl náměsíčný? Ne, to není možné. Někdo ze sloužících by si všiml, kdyby odcházel z domu.

Otočil se na patě a chtěl se rychle vydat zpátky. Stačil ale udělat sotva jeden krok, když do něj něco strčilo, on neudržel rovnováhu a spadl do blízkého vykopaného hrobu, přímo do otevřené rakve.

Snažil se rychle vzpamatovat a vyškrábat se z hrobu ven. Jakmile ale vzhlédl, pohled, který se mu naskytl, ho šokoval natolik, že nebyl schopný vůbec nic udělat, když se víko rakve zavřelo a jeho dvojník, jenž se na něj šklebil, začal rakev spokojeně zasypávat hlínou.

Druhý den ráno se hrobník procházel po hřbitově a přemýšlel, co včera zapomněl udělat. Vzpomněl si až v malé kůlničce na okraji hřbitova, když spatřil o zeď opřený náhrobní kámen jedné vdovy, pro kterou včera odpoledne vykopával hrob. A jelikož nebyl náhrobek zrovna velký, zvládl ho ihned naložit na vozík a dopravit ho k vykopanému hrobu.

Když ale k hrobu dorazil, zarazil se, jelikož byl zasypaný a opatřený náhrobním kamenem. Zapřemýšlel, jestli náhodou není v jiné části hřbitova. Tuhle myšlenku ale hned zavrhl. Hřbitov nebyl tak velký a pracoval tu už několik desítek let. Bylo nemožné, aby se spletl.

Přišel tedy blíž ke kameni a sklonil se, aby viděl, komu hrob patří. Jakmile si ale přečetl jméno vytesané na náhrobku, strnul hrůzou a chvíli si myslel, že špatně vidí. Bylo tam totiž vytesáno jméno syna pana starosty.

Hrobník to považoval za velice špatný vtip, dokud se nepodíval na vedlejší náhrobek a neujistil se, že je to onen hrob, na kterém včera odpoledne pracoval.

Vrátil se tedy rychle pro lopatu a začal čerství hrob opět vykopávat. A opravdu po nějaké době narazil na tvrdé dřevo rakve. Uvolnil její víko, otevřel ji a v ní leželo tělo starostova syna. Bledé, studené a se zděšeným strnulým výrazem ve tváři.

Hrobník na nic nečekal a ihned zavolal policii. Ta, jakmile uviděla otevřenou rakev, okamžitě začala zpovídat nočního hlídače, který tu noc měl službu a ten vypověděl, že opravdu viděl starostova syna se kolem půlnoci vydávat na hřbitov. Ovšem k ránu ho viděl se ze hřbitova i vracet.

Policie ono neštěstí ihned po výslechu hlídače oznámila starostovi, který tomu ale nechtěl uvěřit, jelikož viděl svého syna, jak se večer odebírá do své ložnice.

Ovšem, když poté otřesený starosta a jeho manželka vtrhli do synova pokoje, postel byla prázdná a na zdi nad její pelestí se skvěl kostrbatý černý nápis:

Jak já, tak i ty!

Postarší pověrčivá služebná, která se tiskla ve dveřích pokoje s ostatními sloužícími, při pohledu na nápis zbledla a v hlavě se jí začaly míhat obrazy.

Vzpomínala, jak před lety asistovala u porodu starostovi ženy, a když se zjistilo, že má jedno z jednovaječných dvojčat postiženou nohu, dostala nařízeno, aby chlapečka tajně odnesla do sirotčince, kde ho měla nechat a nikde se o tom nezmiňovat pod výhružkou trestu. Starostova žena totiž nechtěla na svou rodinu uvalit posměch, který by s postiženým dítětem přišel.

Jak dostala nakázáno, tak také udělala, ale trápilo ji svědomí. A tak, když asi před měsícem, tohle už dospělé děťátko potkala, všechno mu po pravdě řekla, aby ulevila své duši.

Ovšem špatné svědomí se jí vrátilo, když před týdnem zjistila, že kvůli své postižené noze upadl z lodi, na které pracoval a utopil se v Temži, přičemž ho námořníci s ním pracující odmítli vytáhnout z vody, jelikož věděli, že nemá žádné příbuzné, kterým by jeho mrtvé tělo předali.

Byla otřesená a hned utíkala za oním nočním hlídačem, kterého zpovídala ještě více než samotná policie. Ten jí ale nic nového říct nedokázal.

Ovšem kdyby nebyl v noci tak ospalý, určitě by si všiml, že domnělý starostův syn, kterého viděl se vracet ze hřbitova, kulhal, jako by měl jednu nohu poraněnou, a místo do středu města, kde stál starostův dům, mířil k nedaleké Temži.