Autorka: Michaela Johnová

            První výstřel je probudil ve 3:47. Manželka se prudce posadila na posteli.

            „Co to bylo?“

            Manžel ji něžně zatlačil zpátky na lopatky.

            „Nevim. Možná někomu praskla guma.“

            Druhý výstřel se ozval bezprostředně nato.

            „To nebyla guma,“ povídá manželka, opírajíc se vleže o lokty. Následovaly další dva výstřely, tentokrát z větší dálky.

            „To je divný.“

            „Co to mohlo být? To znělo, jak kdyby někdo střílel.“

            Manžel opatrně vyhlédl z okna.

            „Nic nevidím,“ řekl, ačkoli viděl borovici, sousední dům, silnici a pospávající holuby.

            „Si asi zas ňáký děcka hrajou s petardama.“

            „Hm. Spi.“

            Manžel usnul téměř hned, manželka do patnácti minut.

            Budík nezvonil, protože byla sobota, a tak se vzbudili až dlouho po deváté hodině. Manžel se zvedal, že půjde uvařit ranní kávu.

            „Ty, táto, mně to ale nedá,“ zastavila ho manželka. „Koukni na internet, jestli tam náhodou něco není o těch řachách v noci.“

            Manžel prostudoval lokální skupiny na sociálních sítích. Podíval se i na stránky krajské policie. Žádnou relevantní informaci nenašel. Šel tedy dělat kávu.

            Po kávě, snídani a četbě nejčerstvějších tiskovin nastal čas pravidelného sobotního úklidu. Manželka začala napouštět vodu do kbelíku. Manžel se chopil pytle z koše na odpadky a šel jej vyhodit do popelnice před domem.

            Soused odnaproti právě sekal trávník.

            „Nazdar, sousede.“

            „Nazdar!“

            „Tak co, jak to jde? Ta tráva letos roste, jak šílená, to ani nemá cenu sekat.“

            „Ani mně nemluv. Stará mě vyhodila, aby to prej bylo před dovolenou posečený, tak co naděláš, no…“

            „Ty hele, sousede - mezi řečí - neslyšeli jste v noci nějaký rány? Nás to s manželkou vzbudilo. Asi nějaký děcka s petardama nebo co.“

            „No, stará něco povídala, že prej taky cosi slyšela. Já to teda zaspal, tak nevim. Ale řek bych, že to šlo od silnice, něco spadlo z náklaďáku nebo tak. Víš, jak to tady občas je…“

            „No jo no. Tu silnici nám tady byl čert dlužnej.“

            Tímto zájem manželů o čtyři výstřely končí. Mezitím na kraji lesa za městem umírá na následky postřelení z auta vyhozený sedmadvacetiletý Václav Konůpek. Pokoj jeho duši.