Autorka: Ema Lorencová

Na louce, kde jsme před pár dny rozložili dalekohledy všemožného druhu a velikosti, zbývalo posledních pár nadšenců poháněných touhou po poznání Vesmíru, řešili zřejmě něco důležitého, neboť se seskupili okolo jedné z montáží a mluvili na sebe. Jejich slova jsem však neslyšela, v uších mi zněla hudba, seděla jsem v červeném stanu pěkný kus od nich.

Tuto noc jsme měli pozorovat, avšak v tu nejlepší chvíli se naše malá partička rozhodla jít fotit oblohu a všechno, co se jen dalo. Pár minut poté se ale začalo zatahovat, mraky se natáhly přes celé nebe, jen pár hvězd odvážně vykukovalo zpoza těžké párou tvořené přikrývky. Jiné se ve strachu z neštěstí ukrývaly ve své věčné skrýši, snad nabíraly síly na další příležitosti zazářit.

Rozhodli jsme se tedy složit naše těla na velkou plachtu, kdosi ji pro nás připravil již dříve, snad pro znamení přátelství. Leželi jsme zde ve dvou nebo ve třech, tma nedovolovala mi určit náš přesný počet, ten už stejně nikdy nezjistím. Mé oči, stejně tak cizích, uvízly na nekonečných obrazcích mračen, hledala jsem v nich nenalezitelný smysl, pointu.

Velká medvědice nás přišla navštívit, stejně tak Lyra, Žirafa, Perseus, Pegas nebo taková Kassiopeia či Andromeda, jak ráda se k nim tajně v mysli vracím – jak nás během noci strážili trpělivě, beze slova, věčně.

Lidí na louce začalo ubývat, padla na ně únava z dlouhé noci částečně úspěšné pro jejich astronomické sny našeho rázu. Zůstala jsem jako jedna z posledních – musela jsem, hlídka pozorovací techniky mi byla určena přesně do poloviny noci.

Čas v samotě plyne jinak, procházela jsem se mezi rozestavěnými, často dávno zakrytými dalekohledy rozesetými v prostoru, již dávno z nich nikdo nepozoroval, nehledal galaxie, mlhoviny, hvězdokupy nebo dvojhvězdy. Tělem mi projížděl pocit melancholie, louka připomínala hřbitov kdysi živých duší, které se během jedné noci navždy vytratily z povrchu zemského.

Nohy mě vedly různými směry, nechávala jsem jim volnost, neboť již pomalu začalo svítat…