Autorka: Julie Pszczólková

            „Dobře, Válková, já nemám problém vás pustit do dalšího ročníku. Většinu testů máte v pořádku a věřím, že tohle byl jen propad. Podívejte, je třeba se podívat ještě na tuhle látku, tyto úlohy máte všechny špatně, i když je vidět, že jste nad tím přemýšlela a snažila jste se to logikou nějak vymyslet, některé věci bez učebnice prostě vymyslet nejdou. Určitě si ještě projděte sdílené prezentace, tam je opravdu všechno, co k tomu potřebujete. Tak tady je třeba vidět, že jste se na to vůbec nepodívala a přitom je to hned v té poslední prezentaci. Nebo pokud vám nevyhovují prezentace, tak je to ve 4. kapitole učebnice. To je opravdu jen o tom času, který nad tím strávíte, však některé věci se dnes můžete naučit i online třeba v tramvaji. Nenabádám vás samozřejmě, abyste to dělala cestou do školy těsně před testem, to víme všichni, že by vám v té hlavě pak nic nezůstalo. No, tak k tomuto je to asi všechno.“

            „Jistě, jistě, děkuji.“

            „A co ty neodevzdané testy? Válková, že máte průměr o fous za tři je jedna věc, ale kdybych vám dal nedostatečnou za vaši každou neodevzdanou práci, tak do dalšího ročníku neprojdete. Tedy, jsou to čtyři testíky přesně dle kapitol učebnice. Vy nejste hloupá, dejte tomu ten čas a myslím, že to můžete na závěr roku dotáhnout i na dvojku. A kdyby se něco nepovedlo, tak si to samozřejmě můžete přijít opravit. Stejně jako tento test. Na ten byste stihla dopsat opravu kdy?“

            „Vždyť mám z toho testu za 4…“

            „Mám čas každé úterý a středu od 7 hodin, tedy před začátkem vyučování, nebo si to můžete dopsat v nějaké z hodin paralelní třídy o vašich odpoledních pauzách nebo se můžeme domluvit v nějaký den, kdy končíte dříve.“

            „A necháte mě projít?“

            „Myslím, že když si dopíšete testy, tak určitě nebude problém.“

            „Kolik? Těch testů.“

            „Čtyři, z kapitol 2, 5, 7 a 8. Ty co jste nepsala…“

            „Kolik si jich musím napsat, abych prošla?“

            „To snad nemyslíte vážně, Válková, dopíšete si je všechny, jako i vaši ostatní spolužáci.“

            „Jestli počítám správně, tak si teď můžu dovolit ještě dvě pětky, abych měla dostatečný průměr, takže by měly stačit jen dva. Tak by šla ta kapitola 2, ta je kraťoučká, a osmičku jsme probírali nedávno, tak ještě tu.“

            „Válková, to pravdu nejde, abyste si vybírala sama testy, které si dopíšete. Doděláte si všechny ty testy, to by nebylo jinak ani fér vůči všem, kteří si je dopsat museli. Takže se jen domluvíme na termínech. A tento test si taky opravte.“

            „Ne, myslím že to asi nechám.“

            „A proč? Vždyť by to byla škoda mít na konci roku špatnou známku, jen protože si na to nenajdete čas.“

            „Pane profesore… tak jinak. Zcela upřímně. V tomto roce jsem si prošla syndromem vyhoření se ztrátou krátkodobé paměti. Někdo mi mohl něco říct a já si to nepamatovala. Natož si číst učebnici. Trpěla jsem mentální anorexií a v kombinaci s tím, že vrcholově sportuji, se mé tělo kompletně zhroutilo a proležela jsem si pár týdnů na kapačkách v nemocnici. Do toho se mi rozešli rodiče, umřelo mi pár příbuzných a můj brácha se pokusil o sebevraždu. Jo, a aby toho ještě nebylo málo, tak jsem před dvěma týdny zjistila, že jsem těhotná. Věřte mi, bude mi úplně stačit, když si příští rok dodělám diplom třeba s odřenýma ušima. Už jsem se opravdu naučila, že na některých věcech vůbec nezáleží.