Autorka: Eliška Hermanová

„Alyso, drž to lano pevně!“ zařval jsem na blonďatou upírku nad sebou na horském převisu, když sebou lano, po kterém jsem se snažil vyšplhat nahoru, opět škublo o kousek níž.

„Já se snažím!“ odpověděla mi se zavrčením. „Ale s tím ohněm v zádech to není zrovna jednoduchá práce.“

„Sakra,“ zaklel jsem. Tohle nebylo dobré. Věděl jsem, že to nebude jednoduché ukrást z pevnosti v prokletém lese safírový náhrdelník, díky kterému bychom mohli konečně zpevnit obrany proti ostatním klanům, ale to, že to tu bude hlídat smečka draků, jsem na své bingo kartě opravdu neměl.

Ze všech svých sil jsem znovu začal šplhat nahoru, přičemž jsem si dával pozor, aby mi z ramene nespadla taška, v níž jsem náhrdelník ukryl. Už jsem byl skoro u vrcholu, ale to byl teprve začátek. Až moc dobře jsem vnímal zvuky boje pod sebou. Artur s Melanií se snažili draky na co nejdelší dobu rozptýlit, ale jak to tak vypadalo, asi ne pro všechny byli mí přátelé dostatečně zajímaví.

Musím je odtamtud nějak dostat. Když ale budu viset na laně nad propastí, asi jim nijak nepomůžu.

Z posledních sil jsem se přehoupl přes okraj převisu. Neměl jsem ani čas se pořádně nadechnout, když mě Alysa odtáhla z cesty ohnivému jazyku.

Vyskočil jsem na nohy, rozhlédl se kolem a teď já pro změnu zatáhl Alysu za jeden z nejbližších balvanů, který by nás měl aspoň prozatím ochránit, pokud se ten velký černý drak nerozhodne změnit svou polohu.

„Jakmile se dostaneme do té průrvy, kterou jsme sem přišli, budeme v pohodě. Draci se do ní nevlezou a hory nepřeletí.“

„To je super. Ale jestli sis nevšiml, tak vchod nám jeden z nich blokuje a Artur a Melanie jsou stále dole,“ odsekla Alysa.

„Děkuju za připomenutí,“ zavrčel jsem a snažil se usilovně přemýšlet, jak z toho ven. A pak mi to došlo.

Zašátral jsem po tašce, aniž bych spustil oči z draka a začal rozepínat přezky.

Alysa se na mě zděšeně podívala. „Přece jim ten náhrdelník nechceš dát?“

Protočil jsem oči. „Vážně si myslíš, že bych byl tak blbej? Podívej. Ten náhrdelník draci hlídali, takže určitě musí být…“

*            *            *

„Matěji, můžeš prosímtě vzít stůl tři?! Nestíhám!“

Překvapeně jsem se narovnal a zmateně se podíval na slova v sešitě. Pak jsem si ale pouze povzdechl a schoval ho zpět do své skříňky.

„Jasně, už jdu na to!“

Zavázal jsem si zástěru a vyběhl do restaurace. Zpět do reality. Zpět do toho blázince. A stále dokola…

S úsměvem říkat ,Dobrý den, co si dáte?‘

Odpovídat na pitomé otázky stylu ,Je v té česnečce hodně česneku?‘

A předstírat smích na odpověď ,Né, to mi nikdo neproplatí.‘ na otázku, zda chtějí účtenku jako bych tenhle laciný vtip už dneska neslyšel po padesáté.

Pak se vracet do dvou pokojového bytu, u něhož mi nájem sežere více jak půlku výplaty a doufat, že vyjdu do dalšího měsíce.

A další den tohle celé nanovo. Pak znovu. A ten další taky. Pořád dokola ten samý kolotoč, dokud se budu moct hýbat nebo dokud nepadnu na místo do postele do rakve.

A i když mi je můj mozek schopný převést ta slova na papíře do opravdového světa, nikdy nebudu mít magii. Nikdy se neprojedu na drakovi. Nikdy nebudu mocný upír vládnoucí svému vlastnímu klanu…

Vždy se vrátím do tohoto šedého otrockého života, kde jediné vzdáleně magické, na co se můžu těšit, je vidět prvního motýla po dlouhé zimě nebo padat hvězdu.  

Ubohý to život pro člověka nahlížejícího za oponu jiných světů.