Autor: Marko Vekić

Stalo se to mně, a tak se to stalo skutečně.

Stalo se to v pátek – pozdní večer. Obloha rozlitých olejových barev. Slunce nepálilo, ale barvy hřály a k všeobecnému dojmu tepla napomáhala neúprosná rotace rozštěkaného motoru v mé hrudi, poháněného pálením propitého piva (vracel jsem se z Dejvické nádražky).

Vracel jsem se tramvají číslo jedna – model Škoda 14T. Mám tušení, ale nejsem si jistý, ale o to nejde. Jde o to, že bylo teplo, ale ne vedro, že v tramvaji bylo plno, a tak jsem stál a že na Spartě nastoupil mladší muž – v náručí kompletní vydání Hledání ztraceného času.

Usmíval se nebo se šklebil. Obdivoval jsem ho nebo nebral vůbec vážně. Jeho výraz mě určitě bavil. Nervózní nebo samolibý. Skákavé oči skenovaly tramvaj. Jedna ruka svírala svazek, druhá pevně držela tyč. A ten pyšný nebo nejistý hlas něco povídal o něco starším muži na nejbližší sedačce. Sedící pohupoval na klíně s dítětem. Velké oči. Otevřená ústa (údiv nebo hlad, to se mi často plete) (popisuji dítě).

Ale stalo se to před Letenským náměstím. Brzdy zaskřípaly. Vůz cukl. Na mladém muži se nám demonstroval druhý Newtonův pohybový zákon. Jelikož zastavení bylo prudké a svazek těžký, síla, s kterou působil na mužovu hruď, byla dostatečná, aby muž ztratil nad tělem kontrolu, upustil tyč, upustil svazek a pohyboval se zrychlením, které bylo přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa, zády k zemi.

Dopad. Svazek narazil na hlavu dítěte. Páteř křupla. Lebka praskla. Červeň se rozlila po voze. Dětské torzo bez hlavičky v rukou pošpiněného otce. Ale hlava bez tělíčka nebyla k vidění. Splaskla. Vyfoukla se.

Otec vstal. Z oděvu vytřepával stopy rozštěpené hmoty. Kýval a mručel na opakované omluvy muže, co se teď válel v krvi a jakmile se otevřely dveře, otec vystoupil a nebyl sám, protože s ním vůz opustila minimálně polovina cestujících.

Strašně to ve voze smrdělo.

Mladý muž se postavil. Pořád se omlouval, i když už nejspíš ne otci a oči skenovaly tramvaj. My jsme mu pohled neopláceli.

Teplo v mé hrudi zatím přerostlo v požár a barvy oblohy zcela propálila vyčerpávající rudá a motor šlapal a škytal a docházelo mu palivo a on prostě pořád stál.

Na Vltavské se začalo zase hovořit. Byl pátek a byl pozdní večer a bylo léto. Motor drásal a kuckal. Hlavu jsem měl otočenou směrem z okna. Můj pohled nemilosrdně řezal do venkovních úsměvu dívčích tváří a výstřihů a odhalených stehen a Slunce zatím hasne. Houpe se. Ňadra vyčerpané kurvy. Vrzaní opotřebovaného křesla. Houpe se s paprsky, se kterými není smíru.

Vystoupil jsem na Dělnické. Když jsem vystupoval, on tam pořád stál – nejspíš nejistý, jestli si už může svoje knihy vzít nebo jestli by neměl na někoho počkat.