Autorka: Katrin Unarová
Alena vždycky ráda přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo žít někde u moře – kde by rostly palmy a lidi by mluvili jiným jazykem. Už odmala ji to fascinovalo. Když jí bylo šest, s nejlepší kamarádkou Eliškou si vytvořily „Velkou knihu cest“ (rozuměj: sešit o formátu A5 a deseti listech), který polepily výstřižky obrázků z katalogů cestovní kanceláře. Byly tam samé smějící se paní a páni, pobíhající děti s rukávky a desítky fotek domů. A taky velká houpací síť natažená mezi stromy. Až budou velké, přestěhují se spolu na nějaký ostrov a tam se budou každý večer koupat a houpat v přesně takové síti. Slíbily si to…
---
„Je to všechno?“
„Jojo, toto je poslední krabice. V kufru už nic není.“
„Super, moc díky, Marku.“
„Jasný, tak já už jedu, jo? Užij si první večer v novém bytě.“
Sotva její bratr odjel, dala se do vybalování věcí. Po letech původně studentského spolubydlení se krátce po svých dvacátých sedmých narozeninách rozhodla učinit velký krok – jít do samostatného nájmu. A zařídit si to všechno podle sebe. Konečně se nebude muset sprchovat do jedenácti večer, dopředu hlásit návštěvy nebo se cítit provinile, když zase zapomene dodržet plán úklidu… Nemohla se dočkat. A její máma ještě víc: „Konečně se zbavím těch tvých dětských krámů, na které se u nás doma několik let jen práší. Pěkně si je vezmeš s sebou, když budeš bydlet sama. Marek ti pomůže.“ Při té vzpomínce se zasmála a rozhlédla se po svém novém bytě – až na hromadu krabic, stůl a matraci skoro prázdném. Ten pohled v ní vyvolal zvláštní směs stesku a nejistoty.
Nejprve uvažovala, že se vrhne do vybalování, ale po chvíli se zvedla se, strčila do kapsy klíče – na jejichž nový tvar si teprve musí zvyknout – a vydala se na průzkum obchodů v okolí.
---
Hned ji napadlo, že je jí ta holka nějaká povědomá. Ale potvrdilo se jí to, až když na sebe znovu narazily u samoobslužných pokladen. Ty kudrnaté vlasy by poznala všude. „Eliško?“
„Ájo! Jsi to ty? … Ani bych tě nepoznala!“
„To já tebe teda jo! Co ty tady? Kromě toho, že nakupuješ…“
„Bydlíme tady kousek, hned u zastávky… Ale už asi dva roky. Co tu děláš ty, Ájo? Já myslela, že pracuješ v Praze.“
„Nene, v Praze jsem jenom studovala… To už je taky doba… Bydlím tu už pár let, pracuju jako fyzioterapeutka. Ale zrovna dneska jsem se přestěhovala do nového bytu – hnedka tady za rohem, asi pět minut pěšky.“
„Cože? Tak to jsme skoro sousedky!“
„Haha, to jo.“
„Hm.“
Eliška začala skládat nákup na pokladnu. „Ehm, tak… Asi bych měla pomalu jít, Mirek na mě čeká doma, chceme si dnes udělat kuře na kari.“
„Mirek? Já myslela, že jsi chodila s Davidem…“
„Jó, to je dlouhý příběh,“ zasmála se Eliška a mávla rukou. „Hodně se toho změnilo za těch… kolik? Čtyři, pět let, co jsme se neviděly…“
„To mi povídej. Tak hele, nechceš se stavit? Klidně i s Mirkem, ráda ho poznám. Třeba někdy o víkendu…“
„Tak… Můžeme. Dobře, to bude fajn… Tak si napíšem?“
---
Alena do bytu téměř doběhla – i když tašky s nákupem jí to poněkud ztížily. Když odemkla, ani se nevyzula a okamžitě se vrhla ke kartonovým krabicím a začala je divoce prohledávat. Někde to tady přece musí být! To jsou oblečení, to ne, tady hračky… Á, tady!
Ucítila šimrání v břiše, když brala do ruky starý, pokrčený papírový sešit, ze kterého trčely výstřižky. Na obálce stálo: Velká kniha cestování. Zalila ji vlna citu a skoro se jí rozmlžily oči. Skoro. Posadila se na matraci a téměř slavnostně otevřela první stránku. „Ája + Eliška, PŘÍSNĚ TAJNÉ,“ stálo tam prvňáčkovským písmem. Usmála se a otočila list. „Jak bude náš dům vypadat:“ a pod tím spoustu fotek.
U obrázku houpací sítě už měla pocit, že se vevnitř celá roztápí a hluboko potopené vzpomínky vyplouvaly na hladinu, aby se vzápětí zase rozpustily v něžné směsici nostalgie: Přespávačky s Eliškou, kde společně vymýšlely, co všechno spolu v životě prožijí, až budou velké. Ony dvě jako nerozlučná dvojka až do deváté třídy. Těžké loučení, když se nedostaly na stejnou střední. Zklamání a osamělost, když Eliška začala chodit s Davidem a všichni ostatní pro ni přestaly existovat – včetně nejlepší kamarádky. Bolavá lítost, když jí konečně došlo, že se jejich společný sen nikdy neuskuteční. Rezignace a postupné vyšumění, když šly po maturitě každá svojí cestou. A obrázek houpací sítě a palem, který postupně bledl, až z něj zbyl jen prázdný, zažloutlý, nelinkovaný list…
Ani si nevšimla, že se začalo stmívat, dokud nemusela rozsvítit lampu – hned poté, co ji vyhrabala z jedné z krabic. Promnula si obličej a na tvářích při tom nahmatala slané stopy.
Měla by jít spát. Zítra jí čeká první den v novém bytě. První den jejího nového života… Zavřela sešit a vstala.