Autorka: Ema Lorencová

Každého z nás, vedoucích, čekal alespoň jeden den za celé ty dva nádherně dlouhé týdny na vodě, kdy zbytek tábora se bude obracet s dotazy převážně za ním jediným – samozřejmě že i za ostatními, ale v tento den by se správně mělo chodit za vedoucím dne. Mě tato funkce čekala poprvé v životě.

Na danou vodáckou expedici jezdím už nějaký ten čas, avšak do letošních prázdnin jsem ji prožívala pouze jakožto účastník. Mí již zkušení přátelé mě samozřejmě zaučovali a radili v těch chvílích, kdy jsem si nevěděla rady.

Denním vedoucím jsem se stala v první půli naší společné cesty a vlastně úplnou náhodou – kamarádka byla po operaci a jelikož na ni vyšel den, kdy jsme se přesouvali do dalšího kempu, vyměnila jsem se s ní. Jak doufala má duše, že se za několik hodin mé „slávy“ nic nepokazí…

„Jak tak koukám, tak nám za chvíli začne pršet, asi bychom měli vyrazit,“ pronesl do vzduchu jeden z vedoucích, stále s upřeným zrakem do svého telefonu. Zřejmě se snažil vykoukat zázrak v předpovědi počasí. „Děcka za chvíli přiběhnou, tak je zaúkolujte, aby si všichni vzali věci a naskočili do svých plavidel,“ odpověděl mu někdo z nás.

Moc dlouho jsme na ně čekat nemuseli a vyjeli jsme ještě za relativně pěkného počasí. Samozřejmě mi cosi naznačovalo, že nám za malý moment bude déšť bránit v poklidném putování.

Měli jsme poměrně štěstí, protože kromě pár kapek nás nic velkého nezastihlo a my mohli zastavit na oběd.

V rychlosti jsme vybalili vše potřebné, ať už to byl chléb nebo všemi oblíbené paštiky, a přesunuli se pod přístřešek nacházející se na povědomé louce – na dohled se již přibližovaly zle vzhlížející, šedá mračna přinášející menší pohromu.

Tak jsme tedy jedli, jedli a těžkost vody dopadající z nebes na nás dopadala stejně jako na zelení pokrytou zem. V počtu minimálně pětadvaceti až třiceti lidí jsme se mačkali na nepřirozeně malém prostoru a doufali, že se příroda brzy uklidní a my se můžeme přesunout.

Brzy si někdo všiml, že jedna z našich kánoí odplouvá na druhý břeh, řeka stoupla. Pár odvážlivců pro ni běželo a úspěšně přivezlo zase zpátky.

V táboře jsem ze svého plavidla vystoupila téměř zoufalá a unavená událostmi posledních hodin. Děti si šly rozestavět stany, často na zkoušku, jiní si dělali hodnost stavbou naší vedoucovské celty a já čekala, až budu moci rozdat nové úkoly.

Jeden z mých „kolegů“ si všiml mého odevzdaného výrazu ve tváři, když seděla jsem na rozložené lavičce. „Když bys potřebovala s něčím pomoci, můžeš zajít za mnou nebo za M, jsme tu pro tebe,“ usmál se úsměvem, který jsem postřehla jen náhodou. Nečekala jsem, že má nálada na mně bude tak zřetelná, ale tehdy jsem pochopila, že konečně začíná svítat…