Autorka: Laura Gardner

Zamilovala jsem se do Pohádky.

Vídám ji každý den od minulého léta. Někdy ji vidím déle, někdy ji jen zahlédnu. Jsem nervózní, jestliže se neobjeví. Vyhlížím ji z kraje lesa, těsně než začíná louka. Občas přijde blíž, někdy zůstane jen na louce. Zatajuji dech, když vstoupí do lesa. Blíže ke mně.

Je vysoká, vyšší než kdokoliv, koho znám. Kůži má sněžnou a i přes pár šrámů vypadá tak hebounce. Chtěla bych se jí dotknout.

Má dlouhé prsty a chvílemi na jejich koncích nosí legrační barvy. Také má žertovná ouška. Jsou kulatá a drobná, někdy je zdobí. Očka má jako jezírka ve svitu měsíčku. Jsem z nich paf! Občas se potichu v noci vytratím sledovat hladinu a představuji si, že jsou to její oči.

Plné rty, které přísahám musí pokrývat malinami! Tak krásná barva nemůže být přirozená.

A má kuriózní nos! Není podlouhlý, droboučký ani špičatý. Je jiný než jakýkoliv, který jsem viděla. V zimě se zbarví do růžova. Hřeben nosu má docela uzoučký, jenomže potom se roztáhne! Fascinuje mě. Jaké to asi je ho stisknout, haha!

Musí to být čarodějka! Vlasy má každý měsíc jinou barvu. Teď jsou krátké a červené s bílými proužky. Přísahám, že ještě minulý měsíc byly fialové! Věřili byste tomu?

Stále ale nerozumím, co se jí to kolébá na uchu. Třpytí se to a občas i cinká. Jednou za čas ty cinkátka vymění.

Poslední dobou ji vidím vyfukovat kouř. Mnohdy je to jen ze zimy, jindy je to smradlavé a nevoní mi to, juch.

Taky Vám musím povědět! Moje Pohádka si dokázala ochočit lišku! No dobře. Není to liška, ale pejsek. Zdá se vám úplně jako liška. No fakt, nenajdete rozdíl. No… možná… víte… já se pejsků trochu bojím. Dělají rámus, ale jsou tak sladcí. Sladší než med.

Juuu teď jsem si vzpomněla! Moje Pohádka mi donesla dárek, ale neříkejte to ostatním, žárlily by! V létě mi ho donesla. V moment, kdy jsem ji spatřila přicházet, zatajovala jsem dech tak silně, až jsem se skoro zakuckala. Šla bosá přes kopřivy, jen aby mi dala dárek. Byl to mafík s borůvkami! Jak jen předvídala, že borůvky jsou mé nejmilejší? Byl to můj první mafík v životě, a byl tak slaďoučký.

Moje Pohádka je nenahraditelná. Cítím z ní tolik kladné energie. Chvílemi jí přezdívám sluníčko. Tancuje se svou liškou v lese na hudbu, kterou neslyším, ale baletím na větvičce s ní. Mám pocit, že jsem jí tak blíž, Pohádce mojí.

Zvykla jsem si, že Pohádka nosí žertovní cingrlátka na prstech, krku a ouškách, ale Pohádka je začala nosit i v nosánku! To mi vyrazilo dech, Vám povím! Musela jsem sebrat veškerou odvahu a vypravit se blíž, abych si to pořádně prohlédla. Ale její liška mě vylekala štěkotem a já utekla. Přísahám, že příště budu mít dost nebojácnosti přijít blíž.

Moje Pohádka je bezchybná, ale možná je to jen můj názor.

Naučila jsem se rytmus jejích šlápot a netrpělivě hopsám radostí, když vím, že se blíží. Občas si Pohádka sedne pod strom a kreslí nebo pročítá knížku.

Opatrně si vlezu kousíček nad ní a tiše doufám, že mě nakreslí.

Tiše doufám, že si mě Pohádka všimne a promluví na mě. Pohádka na mě ale nemůže promluvit. Pohádka neví, že existuju. Bojím se na ni promluvit, takže ji obdivuji z vpovzdálí. Včera mě konečně pohádka nakreslila! Říká mi „Kouzelná lesní vílo“.