Autorka: Kamila Vaňková

Jednou jsem se s dcerou procházela podzimním dnem naším oblíbeným parkem, kde za teplého počasí míváme pikniky.

„Mami, proč listí na podzim padá ze stromů? Ony ho ty stromy už nechtějí?“ 

„Kdepak, ono se jim to listí zase se začátkem jara vrátí. Je to nekončíčí,“ snažila jsem se najít správná slova, aby to pochopila sedmiletá holčička. „Obřad přírody.“ Pohladila jsem ji po kaštanově hnědých vlasech.

„Příroda je krutá, maminko.“ 

„Já vím, že ti teď tak může připadat, ale až budeš…“ nedokončila jsem myšlenku. 

Naproti nám šel vyšlapanou cestou výstřední muž se psem, který se mi na první pohled nezdál nijak povědomý.

„Dobrý den, mohl bych se vás zeptat, kudy na hřbitov? Už tu chodíme s Percym hodiny a nikde ho nemůžeme najít,“ zabloudil svýma jantarově-hnědýma očima ke mně a obočí mu vyletělo nahoru.

„Na hřbitov se dostanete, když od altánu půjdete rovně, a pak odbočíte doleva, když projdete kaštanovou alej,“ ukázala jsem prstem.

„Zavedete mě tam? Mám tam rodinu a rád bych to stihl ještě před večerem.“

Podívala jsem se na Elišku, která se stihla spřátelit s Percym. Na ten pohled jsem nedokázala říct ne. Ten výstřední muž také vypadal neškodně, až na jeho oblečení, které bylo moderní možná před stoletím, a podivnou brož na kabátě ve tvaru stromu.

Když si všiml, že si ho podezíravě prohlížím, odvážil se mě popadnout za rukáv a řekl: „Neztrácejme čas.“

Společné téma přišlo až pod kaštanovou alejí.

„Její vlasy jsou krásné jako kaštanový oheň - Zlatosvit,“ podotkl.

„Zlatosvit?“ zeptala jsem se a on ukázal na svou brož.

„Listy stromu, které se při západu slunce blyští zlatem. Říká se, že ho víly pečou v kouzelných troubách, aby bylo na listopád křupavé a políbené zlatým prachem.“

Mou dceru to zaujalo natolik, že se vmísila mezi nás a v očích se jí zlatavě zalesklo - v západu slunce se její oči blyštily stejně jako jeho. Dokonce bych si troufala říct, že mají stejné oči.

Mrzelo mě, že Eliška nepoznala svého otce - ani já si na něj nepamatuji. Krátce po mém porodu zemřel - prý záhadnou smrtí. Ale zvláštní bylo, že po návratu z porodnice zmizely i naše společné fotografie.

Doposud to byla největší záhada mého života, ale to jsem ještě nestála na hřbitově s Eliškou a záhadným mužem, který pokládal věnec z podzimních květin na hrob své ženy a dcery - Anny a Elišky Goltomových.

Když jsem spatřila naše jména na náhrobním kameni, skoro se mi zastavilo srdce, ale tohle nebyl náhrobní kámen.

Byl to kámen setkání, který značil, kdy se muž se svou rodinou setká - a ten den nastal právě dnes.

A pak, jako by se čas znovu spojil, jsem si vzpomněla na svého muže.

„Drahý…co se stalo?“ Slova mi uvízla v hrdle, na víc jsem se nezmohla.