Autorka: Veronika Bunešová

František, zemitý chlapík s bříškem jako sudem piva a knírem jako štětka, se vydal na dovolenou do Itálie. Rozhodl se, že si konečně dopřeje trochu luxusu a zarezervoval si apartmán s výhledem na moře v malém rybářském městečku poblíž Neapole.

Hned první den se mu podařilo ztratit trenýrky. Ne, nebyl to žádný romantický příběh o vášnivé noci. Prostě je ráno strčil do pračky v apartmánu a pak na ně nějak zapomněl. Když se k večeru vrátil z pláže, prázdná pračka mu zlověstně naznačovala, že se stalo něco strašného.

František nepatřil k lidem, kteří se snadno vzdávají. Prohledal celý apartmán. Pod postelí, za skříní, v lednici (pro jistotu). Nikde nic. Jeho oblíbené trenýrky s motivem kachniček zmizely beze stopy.

S mírnou panikou v očích se vydal na recepci. „Promiňte, pane,“ začal lámanou italštinou, prokládanou českými výrazy, „ale zmizely mi trenýrky. Byly v pračce. Kachničky, víte?“

Recepční, mladý Ital s úsměvem jako z katalogu, na něj chvíli zmateně koukal. „Trenýrky? Kachničky? Ah, slip! Papere, maybe? Wait a moment.“

Zmizel v zázemí a po chvíli se vrátil s úsměvem. „Signore, je mi líto, ale v pračce se nic nenašlo. Možná vám je někdo ukradl?“

František se zhrozil. Kdo by kradl použité trenýrky s kachničkami? To nedávalo smysl.

Následující den se situace vyostřila. Na dveře jeho apartmánu zaklepali dva muži v černých oblecích s kamennými výrazy. Vypadali jako vystřižení z Kmotra.

„Signor… ehm… Frantíšek?“ zeptal se ten mohutnější s italským přízvukem tak tvrdým, že se Františkovi rozklepala kolena.

„Ano, to jsem já,“ koktal František.

„Máme pro vás vzkaz od Don Giuseppeho. Říká, že se vám vrátí vaše… slip… až zaplatíte pokutu za urážku.“

František byl naprosto mimo. „Jakou urážku? Já jsem nikoho neurazil!“

„Don Giuseppe říká, že ty slip s kachničkami jsou urážkou italské módy a gastronomie. Zvlášť v kombinaci s tou vaší klobásou, kterou jste si v nich včera máčel v moři. To je absolutní disgrazia! Takže buď zaplatíte, nebo ty slip už nikdy neuvidíte.“

František si vzpomněl na včerejší svačinu. Měl hlad, tak si v plavkách namáčel klobásu do moře. Nemyslel si, že by to mohlo někoho urazit.

S pláčem v očích (nechtěl se vzdát svých kachniček) se zeptal: „Kolik mám zaplatit?“

Chlapíci se podívali jeden na druhého a pak mohutnější řekl: „Don Giuseppe je milostivý. Stačí karton pravého italského vína a pět kilo parmezánu.“

František s úlevou souhlasil. Další den dostal zpět své trenýrky. Byly vyprané a voňavé.