Autorka: Eliška Vylobová

Kmen: Dámy a pánové, vážení hosté. Jsem svědkyně nevěsty, Veronika, a rada bych začala tuto řeč tím, že…

Krásná mladá žena asi kolem pětadvaceti let odhodila kartičky, co držela v ruce, zula si podpatky a odběhla od zrcadla, před kterým si zkoušela svůj zítřejší proslov. Tohle už je moc, zkrátka to nezvládne a proč by taky měla? Ta mrcha Ana si bere jejího Marka a ona, nejenže má dělat, jak je s tím naprosto v pohodě, ještě si má připravit proslov. Ale no co, chtějí proslov, dá jim proslov: „S Anou jsem se poznala na hodinách baletu, byla jsem ta nejlepší tanečnice z našeho ročníku, zrovna se plánovala besídka, ve které jsem měla mít hlavní roli, když k nám přišla na zkušební lekci šestiletá Anička… Byla to má poslední hlavní role. Anička to přeci zvládne líp! Podívej, jak Aničce ten kostým sluší! Ve škole měla samé jedničky, vyhrávala školní olympiády, všechny holky se s ní chtěli kamarádit a kluci do ní byli zamilovaní. Nesnášela jsem ji, ale samozřejmě jsme musely jít na stejnou střední školu, protože jsme přece byly nejlepší kamarádky. Samozřejmě se rozhodla, že bude právnička, tak jako já. Samozřejmě, že měla nejlepší prospěch ze třídy. Samozřejmě mi přebrala Marka, kterého jsem si chtěla vzít a mít s ním čtyři děti. Teď si Marka samozřejmě bere ona. Mohla bych jí oprávněně nenávidět za každou z těchhle věcí, ale já ji mám ráda. Alespoň si to myslím. Jen ten balet mě štve, protože tančit jsem opravdu uměla líp.“

Kořeny: Je jedenáct hodin večer, co si proboha myslíš, že děláš… 

Sedmiletá holčička vylezla z postele, do které se vrátila, když maminka konečně přestala plakat. Teď se opět vydala přes pokoj osvětlený jen měsíčním světlem směrem k velké dřevěné šatní skříni. Obnášelo to překročit dráhu pro mašinky a vyhnout se židli, o kterou si minule narazila palec, ještě popadnout pana Pacičku a už za sebou opatrně zavírá skřípající dveře. Ale není se čeho bát, přes křik, který jde z chodby ani sama Ana neslyší ono skřípaní. Teď je ovšem v bezpečí. Ví, že na ni pan Pacička zvědavě kouká, tak se nenechá dlouho pobízet a začne mu šeptem vyprávět příběh. Ten o námořnících, té děsivé příšeře a pokladu, to je totiž příběh, co má pan Pacička snad úplně nejraději.

Koruna: Ana je prostě ve všem úplně skvělá, ani nevíš, Marku, jaké máš štěstí… 

Otec nevěsty si vesele třásl s ženichem rukou a vzájemně si gratulovali jak skvělou dceru/partnerku vlastně mají. Asi pětadvacetiletá dívka mezitím stála ve svém starém pokoji před zrcadlem a soustředěně si prohlížela svůj odraz. Moc dobře věděla, že si Marka nevezme, Marek je chytrý, hezký, milý, ale Ana si nikoho nevezme. 

Celé to byla hra, plnila vše, co její role vyžadovala, ve škole se snažila, měla spoustu kamarádek, koníček, vymyslela si povolání, které bude vykonávat a které bude dostatečně prestižní, našla si hezkého přítele, kterému dala první pusu… Ale teď toho má dost, Ana už je role nad její schopnosti, musí utéct z pódia, než ji obecenstvo vypíská.

Žena přešla přes pokoj k obrovské dřevěné šatní skříni, popadla pana Pacičku, který ležel na posteli, sedla si dovnitř, zavřela dveře, a když slyšela, jak na ni někdo volá: „Ano, kde jsi? Už musíme jít!“ Začala šeptem povídat panu Pacičkovi: Víš, proč musíme přestat s vyprávěním příběhu, jakmile řekneme, že žili šťastně až na věky? 

Protože lidé pramálo rozumí štěstí, pramálo ho umí žít a už vůbec o něm neumí vyprávět.