Autor: Ondřej Dokulil

Stál tam, s rukou ještě ve vzduchu. Kouř s hlavně se rozplynul v kombinaci deště a růžových neonů. Ten chlap se zmítal na zemi, ve směsi krve vody i jeho vlastní moči. Co po něm jen chtěl? Peníze? Drogy? Ledvinu? To se už nedoví. Ten syčák na něj chmátl a on mu rozstřílel břicho. Koukali na sebe navzájem, ten na zemi se strachem v očích. Najednou, jakmile střelec mrknul, vedle ležícího stála postava, déšť dopadající na asfalt najednou utichl a střelec ucítil chlad. Ta postava měla na sobě zvláštní uniformu s čepicí, na jejímž čele byla přidělána lebka, která se leskla v růžové záři neonů. Postava měla cigaretu v ústech a tleskala mu, ovšem on ji neslyšel. Tleská střelci, ale nepřišla pro něj. Měla ve tváři něco, co ho nutilo se bát, ovšem chlap na zemi byl mnohem klidnější. Usmívala se a ten úsměv střelci způsobila železitou pachuť na jazyku. Dřepla si k ležícímu a něco mu řekla, ovšem střelec ji neslyšel. Z chlapa klokotavě vypadlo jedno slovo......Marta. Že by měl ženu? Matku? Dceru? To střelec netušil, ale najednou mu to došlo, on ho zabil. Zrychlí se mu dech. Proč? Proč by to dělal? Co se událo? Ze zoufalství si přiložil hlaveň ke spánku, byla ještě teplá. Hodlal zmáčknout spoušť, když ucítil chladnou ruku, která vedla zbraň dolů. Znova otevřel oči a pohlédl do miliard let umírání a skonu, které ty oči viděli, avšak zůstaly prázdné. "Dneska ne, tvůj čas ještě nepřišel Billy", řekla ta osoba a jemu se dech srovnal. Odkud ale znala jeho jméno, znal ji? Snažil ses rozvzpomenout, ten její obličej mu přišel neskutečně povědomý. Odvrátil zrak a ona povolila tlak na jeho ruku. Došlo mu to, byla tam pokaždé. Mihla se v okně, když mu umřel děda a viděl ji v zrcadle to odpoledne, kdy našel svou matku v koupelně ležet s krabičkou od léků v ruce.  Chtěl něco říct, ale zas tam byl sám, jen on a ta mrtvola na zemi.