Autor: David Seltenreich

Když se setmělo, vyhlédl z okna naposledy.
„Dneska už nepřijedou,“ řekl ke své ženě.
Zavřel okno a sedl si. Cosi přitom zapraštělo, snad to byly jeho klouby.
„Člověk je starý,“ povzdechl si, „a děti ho ani navštívit nepřijedou. Pojď, najíme se.“
Rozsvítili mrtvolné světlo v salonu, docela lehké a slabé, svítila jen jedna lampička a žádný lustr, a přinesli si na stůl dva talíře, dva krajíce chleba a trochu sýra. Měli ve zvyku večeřet skromně. Zakousli se do svých porcí, když v tom zazvonilo.
„Kdo to jen… Že by oni…?“
Muž otevřel. Za dveřmi stál anděl. Celý bílý jako sníh. Prošel do předsíně a odtamtud do salonu. Mezi úzkými futry si musel přidržovat majestátní křídla, aby se protáhl. Úzkostlivě také hleděl, aby náhodou neshodil žádný vzácný porcelán, který stál rozestavěn po intarzovaných skříňkách.
„Smím…?“
Sedl si mezi ně, nečekal na svolení. Nevěřícně na něj hleděli, avšak opět u toho jedli.
„Tedy děti nepřijely… Mohu také něco…?“
Ukázal jim do talířů.
„Ach, jistě,“ pravila žena.
Odešla a za chvilku se vrátila s talířem, dalším krajícem chleba a kusem sýra. Položila ho před anděla. Ten se na ni zvláštně podíval:
„To je vše?“
Muž řekl rázně:
„Ano. My máme ve zvyku večeřet skromně.“
Anděl se rozhlédl po všech těch drahých obrazech, co jich jen viselo na stěnách kolem, po všech těch míšeňských cibulácích a zlacených soškách, jimž se prve tak úzkostlivě vyhýbal.
„Krásné. Skutečné umění.“
Muž tentokrát spíše odsekl:
„Jistě. Copak myslíte, že bychom tu měli nějaký šunt?“
Anděl se usmál:
„Ne, to bych si říct nedovolil. Vidím, že jste lidé zvlášť vybraného vkusu…“
„To bych prosil. A teď jezte. Vy jste anděl, tak věřím, že neopovrhnete žádným božím darem.“
Chvilku se v tichu jedlo. Jenže anděl tak nervózně poposedával na židli, až to vypadalo divně.
„Víte,“ řekl pak a do tváře se mu vlil ruměnec, „já bych si potřeboval… to, víte… kde máte prosím…?“
„Záchod myslíte?“ otázal se starý pán zhurta. „Druhé dveře vlevo. Ale splachujte jen lehce a nesviťte, ještě je vidět,“ prohlásil rozhodně, ač příliš vidět nebylo a ve světlíku, co ústil k záchodu, nebylo už pražádné světlo.
Když anděl odešel, utrousil:
„Já myslel, že oni tohle nepotřebují… té vody, co na něj padne.“
Jeho žena to nerada slyšela a chtěla říci: „Jez, nebo ti to vychladne,“ ale nemohla to říci, protože jídlo bylo studené, jen krajíc chleba s kusem sýra, takže nemohlo vychladnout.
Po chvíli se ozvalo zahučení vody. Starý pán se chytnul za hlavu.
„To on zatáhl moc! Té vody…“
Anděl se opět tak obezřetně vrátil do salonu.
„Tak děti nepřijely, nenašly svou cestu domů…“ děl lehkým hlasem nebeských kůrů. „A vy se jim divíte… Kolik jich máte?“
„Dvě,“ pravil pán.
„Dvojčátka,“ vyhrkla paní s dojetím.
„My chtěli jedno,“ vysvětloval pán, „ale co se dalo dělat. Jenže další už jsme si dovolit nemohli. Víte, co toho dítě sní? A té vody, co vypije? A té elektřiny, co prosvítí?“
„Tak vy se divíte, že si nevzpomněly…“
Anděl už si ani nesedal ke stolu, otočil se a odešel z bytu ven. Tajemně se u toho usmíval. Starý pán vyběhl za ním na chodbu, ale už ho neviděl, už mizelo poslední chmýří jeho křídel na mezaninu.
„Že on něco ukradl! Podfukář jeden! Jídlo snědl a nic kloudného z něj nebylo!“
Ale musel se vrátit, toho už nedožene.
Seděli dál ve své tiché a chladné nádheře, u intarzovaných skříněk, vzácného porcelánu, drahých obrazů, míšeňských cibuláků a zlacených sošek, u své skromné večeře, tedy krajíce chleba a kusu sýra, seděli v salonu, kde svítila jen jedna mrtvolná lampička, seděli a hartusili na toho darebáka, seděli a trošku se třásli chladem, protože topení měli raději celoročně vypnuté, seděli a divili se, proč že je děti nepřijely navštívit, cosi přitom zapraštělo, snad to byly jeho klouby…