Autorka: Magdaléna Králová

Všichni jsme netrpělivě očekávali den, kdy se kapitán Suraya Al-Hashim vrátí z tříleté expedice na planetu Carmentis-16. Aby také ne, vždyť šlo o první kontakt Země s inteligentním mimozemským životem. Já měla obzvláštní štěstí – Suraya patří k mým nejlepším přítelkyním. A tak, když měla za sebou tu hromadu rozhovorů s televizí a novináři, zašla ke mně na kávu a já měla možnost se jí zeptat na cokoliv, co mě zajímalo. Dokonce mi dovolila její odpovědi případně použít v nějaké povídce. 

Moje první otázka zněla: „Vážně obyvatelé té planety vypadají jako lidé?“ 

Suraya odpověděla: „Nejen vypadají. Oni jsou lidé, možná víc než my. Říkají si lidé.“ 

Moje druhá otázka zněla: „To je ta věc s jejich řečí, že?“ 

Suraya odpověděla: „Ano. Nevím, jestli jsem to správně vysvětlila v rozhovorech, ale vyjadřují se naprosto dokonale. Každé slovo má jen jeden význam tak přesný, že je jejich jazyk univerzálně srozumitelný. Nejen po celé planetě, ale snad i po vesmíru. Každý přesně ví, co má druhý na mysli, já jsem to taky věděla, když jsem s nimi mluvila. I paměť mají dokonalou. A nejen to; jejich věda je exaktnější než cokoliv, co umíme tady. Viděla jsi někdy mapu celé planety přenesenou do dvojrozměrného zobrazení bez nejmenšího zkreslení? Nebo stroj se stoprocentní účinností? Jednotnou a jednoznačnou filosofii, se kterou se nedá nesouhlasit? A neptej se mě, jak to zvládli. Sama tomu nerozumím. Prostě takové věci umějí.“ 

Moje třetí otázka zněla: „Tak proč jsi tak skleslá? Vždyť je to úžasné! Můžou nás toho tolik naučit!“ 

Suraya odpověděla: „Nejsem skleslá. Spíš otřesená. Není to hrozná představa, všemu dokonale rozumět? Nic je nemůže překvapit ani nadchnout.“ 

Vysmrkala se do papírového kapesníku. Potom dopila svou kávu, divně schoulená do křesla, jako myš zahnaná kočkou do kouta, příliš vyčerpaná, než aby se bránila. Myslela jsem, že už nic dalšího neřekne. Potom ale začala mluvit sama od sebe. 

„Promiň. Ty to nemůžeš tušit. Ale jsem ráda, že už jsem se vrátila. Bylo to hrůzostrašné, žít s nimi, denně se procházet jejich ulicemi a nevidět hrající si děti nebo sochy v parku nebo čmáranice na zdech, neslyšet píseň ani povídačku. Bože můj.“ 

Zakryla si oči dlaní. Raději jsem dál nevyzvídala. Mnou samotnou to otřáslo. Ještě dlouho potom mě ta představa strašila a nepomohlo mi všude vidět záznamy rozhovorů se žurnalisty, kde moje kamarádka říkala totéž, jen slabšími slovy. Civilizace planety Carmentis-16 se vymyká chápání, ale nejspíš je lepší ji vidět zdálky než být její součástí. 

Jsem ráda, že nikdy neporozumím lidem.