Autorka: Ada Šmídová
Na stěně se objeví jako kouzlem duhová skvrnka slunečního světla odražená od okna. Vedle ní hned další a postupně se zvětšují, tančí na tom jevišti bílé omítky jako víly. Světlo zapadajícího slunce postupně ovládne celou stěnu a odhalí dosud skrytou plochu obrovské obrazovky zabudované do zdi. Duhové víly zabrousí i na ni, jejich odraz se znásobí a celý strop náhle hraje barvami.
„Alexo, zatáhni!“ ozve se náhle z polohovacího křesla dole. Dutý hlas odpovídá: „Ano, zatahuji žaluzie. Přejete si rozsvítit?“ „Rozsviť. Už mě z toho slunce bolí hlava.“
Zatímco domácí automat zatahuje žaluzie na všech pěti oknech luxusního obývacího pokoje, reaguje ještě na jeho poslední poznámku: „Přejete si přinést Ibalgin?“ „Ne! Zabraňuje mi v soustředění, musím jít cvičit toho Webera.“ dutý hlas briskně reaguje: „Dovezu vám fagot?“ „Ano.“
Po mramorové podlaze se po naprogramované trase se křeslu šine tichý robot na kolečkách a na speciálním podstavci přiváží fagot, vyleštěný jako zrcadlo. Zastaví se na určeném místě a do pohybu se dá pro změnu křeslo. Téměř nehlučně se jeho sedací část srovná do vertikální polohy a muže v křesle tak postaví na nohy. Ten poodstoupí, uchopí připravený fagotový strojek, vloží ho do úst a usilovně jej vlhčí. Je to mladý muž urostlé postavy, a přestože je doma, je velmi elegantně oblečen. Na zápěstí se mu blyští zlaté hodinky a strojek fagotu v ústech tak důkladně připravuje na hru, až se mu pěstěný plnovous všecek vrtí. Po chvíli se zdá, že je s vlhkostí spokojen, strojek vsadí do fagotu a prostorným obývacím pokojem se rozezní tóny Weberova fagotového koncertu.
„Nedokončil jste frázi, přejete si přehrát ukázku?“ Fagot utichne a muž do prostoru odpoví: „Ano, pusť mi, jak to hraje Thunemann,“ olbřímí obrazovka na stěně se náhle rozsvítí, algoritmy chvíli pracují a vzápětí se na ní objeví slavný fagotista Klaus Thunemann, kterak přehrává s orchestrem přesně tu frázi, o níž byla řeč. Zvuk špičkové kvality se line z vestavěných reproduktorů po celé místnosti. „Aha, on s tím géčkem vydrží až do konce taktu…dobrý, vypni to,“ „Deaktivuji.“
Zvuk fagotu opět naplní místnost až po bělostný strop pokrytý světelnými deskami s nastavitelnou intenzitou. Do pozadí tlumeně vrčí zvlhčovač vzduchu a klimatizace, které za dusného letního večera pracují na plné obrátky. Fagotista zrovna soustředěně zkoumá kvalitu tónu v prvním taktu expozice, když ho automat znovu přeruší:
„Zaznamenali jsme novou objednávku, přejete si sdělit podrobnosti?“ Muž rozladěně odpoví: „Tak ale dělej. Snad nebudu muset ještě dneska někam jezdit,“ „Přijato v 19:46 hodin, odesílatel: Věra Lichtenbergová, adresa Na Příkopě 1678/56, Praha 1. Objednávka v plném znění: „Dobrý den, objednávám položku číslo 14 v katalogu; Vaňhalův fagotový dvojkoncert F dur s doprovodem orchestru na uvedenou adresu, platba zadána automaticky po vyřízení objednávky. Poznámka: Spěchá.“ Fagotista náhle ožije: „A hele, čtrnáctka už tu dlouho nebyla, to jsem zvědav, co se stalo. Alexo, brnkni Pepovi, hned tam zajedem,“ „Vytáčím Josefa Tvarůžka.“ Zatímco se vyzváněcí tón line ze všech reproduktorů v místnosti, robot na kolečkách, který fagot původně přivezl, jej teď pomocí několika robotických končetin čistí a skládá do futrálu. Muž odchází do vedlejšího pokoje a svižně se převléká.
Vyzváněcí tón náhle vystřídá hlas: „No čau Šimone, tak co to dneska je? Dvanáctka?“ Z vedlejšího pokoje se ozve: „Čtrnáctka si představ. A prej je to urgentní. Můžeš vyjet okamžitě? Adresu už bys měl mít.“ „Tak pecka, sejdem se tam za deset minut.“ Hlas utichne a opět jej střídá domácí automat: „Zadávám souřadnice do auta, do minuty bude připraveno.“ Muž vychází z ložnice v dobře padnoucím obleku a rázuje si to ke dveřím. Z podstavce na přistaveném robotovi bere futrál s fagotem a vzápětí se před ním otevírají automatické dveře. Vstupuje do výtahu, a jakmile za ním dveře zase zaklapnou, pronáší domácí automat do ticha „Úklid! B-567 do výchozí pozice.“ Zpoza rohu vyjíždí skupina pěti maličkých bílých robotů připomínajících vzhledem želvy. Jedna rovná shrnutý roh perského koberce, druhá drobnou stěrkou utírá kapky vody z podlahy. Ostatní sešikovány odjíždí do vedlejšího pokoje a čistí z bílé podlahy šedé šmouhy, které patrně zanechaly koncertní boty spěchajícího fagotisty. Když jsou s prací hotovi, zajíždějí zpět do nabíjecí stanice a automat rozdává poslední pokyny světlům a klimatizaci. Když se rozhostí přítmí, je už slyšet jenom jeden zvuk: z reproduktorů se ozývá tiché pohvizdování Weberova fagotového koncertu F dur.
II.
Ulicí Na Příkopě se valí davy turistů vylákány večerním polevením všudypřítomného vedra. Ze stánků v ulici se line vůně trdelníků a holubi přičinlivě sbírají drobečky v rytmu populární hudby z obchodů s módou. V jednom z oken ve třetím patře domů v ulici se najednou pohne závěs. Za oknem stojí starší žena a kontroluje dění dole na ulici. Co chvíli nervózně od okna odběhne, patrně něco zkontrolovat, ale vždy se vzápětí vrací. Někoho čeká.
Hejno holubů se náhle výstražně vznese a žena se opět ukazuje v okně. Před domem v pěší zóně zaparkovala dvě auta, a z každého vyskakuje muž v obleku. Dočkala se. Za okamžik už bytem drnčí zvonek a ona běží otevřít.
„Paní Lichten…bergová? Jsme tu dobře?“
„Jo, jo…pojďte dál. Nezouvejte se.“
Žena odbíhá do vedlejší místnosti a s někým ustaraně mluví. Pak se vrací a rukou naznačuje, aby ji následovali. Ve vedlejší místnosti se všem naskytne pohled na muže ležícího na pohovce s očima široce otevřenýma a upřenýma do prázdna. Občas trhne rukou, za níž ho drží další žena sedící vedle. Zatímco si fagotisté vybalují nástroje a skládají aparaturu, paní Lichtenbergová přechází po místnosti a překotně hovoří: „Já jsem si vás objednala kvůli tady příteli, už je to tenhle měsíc potřetí. Teď je úplně mimo, on pracuje mezi těma strojema celej den. Vždycky to začne už v práci, začne se mu motat hlava, pak už mi ho většinou přivezou domů a tady se složí. Nereaguje na nic. Zbavili jsme se doma všech robotů a nemáme ani robotickej vysavač, ale nic nepomáhá. Už si s tím nevíme rady, jestli nepomůže ten Vaňhal, tak už nevím co,“ Žena si přikrývá ústa kapesníkem a odvrací tvář. Šimon při skládání stojanu chvíli zúčastněně mlčí a poté odpovídá: „Nebojte, to není výjimka. Vyjíždíme takhle k lidem často, většinou si objednávají Webera nebo Koželuha a po chvíli jsou v pořádku, Vaňhal je ještě vyšší kalibr, to ho zaručeně postaví na nohy, nebojte.“ Obrací se ke druhému fagotistovi: „Tak co, začnem?“ „Jdem na to.“
Z přenosného reproduktoru se ozve orchestrální předehra. Ta se nezdá mít na muže na pohovce valného účinku. V momentě, kdy první fagot vstoupí do doprovodu melodií expozice, muž najednou upře zamlžený pohled na hráče. Paní Lichtenbergová se zajíkne, přiskočí ke svému příteli a uchopí ho za ruku. Jak se melodie vyvíjí, muž čím dál častěji bloudí očima po místnosti. Ke konci provedení stiskne ruku své partnerky nazpět a když oba fagoty dohrávají kadenci, náhle se posadí, protře si oči a pronese do ticha: „Zatracený stroje. Zase mě dostaly, že jo?“
III.
Šimon sedí potmě v autě na parkovišti a poslouchá zprávy. „Poprvé v historii mají umělci vyšší průměrné příjmy než diplomovaní doktoři. Vláda uvažuje o plošné výstavbě tzv. hudebních sanatorií, kde bude možné hospitalizovat pacienty dočasně ochromené ze zatím neznámých příčin. Přesouváme se k počasí-“ Šimon rázně vypíná rádio. Otevírá dveře, vytahuje z kufru své věci a míří k výtahu. Zachmuřeně si pomyslí: „A kdo zachrání nás?“