Autor: David Seltenreich
Jednání s úřady je vždy věc obtížná. Samé paragrafy, nařízení a vyhlášky, na kterých aby se člověk div neoběsil. Je to věc obtížná až přeobtížná, obzvláště když jste něčím výjimečný. Jako třeba já. Já jsem totiž duchaplný.
Tedy abyste rozuměli správně: mám na půdě ducha a mám ho plný kecky. Je malý, bílý, plešatý a strašně kvičí. Chtěl jsem se ho zbavit. Snad jsem o tom mluvil v nepozornosti s někým ze sousedů, snad mě někdo při tom pozoroval. Udavači jsou všude. Každopádně – po týdnu jsem byl předvolán na úřad. A co prý tím jako míním – zbavit se ducha. Že prý duch jest tvor velice vzácný, a proto státem přísně chráněný. A že tedy jestli jsem mu byť jen malinko ublížil, budou proti mně vyvozeny důsledky. To víte, přirozeně jsem se polekal. Vzpomínal jsem na ten víkend, kdy jsem lítal po domě s koštětem a mlátil tu potvoru hlava nehlava. Přežila, ale boulí jsem jí jistě nadělal dost. Tehdy jsem měl z jejích bolestných vzlyků alespoň radost, ale nyní? Nyní to vypadalo, že mi za každý napaří aspoň rok natvrdo. To jsem měl radši udělat koalí guláš, sazba by prý byla nižší. Poklekl jsem kajícně na kolena před mocného státního úředníka, pána ze všech největšího, a políbil jsem mu ruku. „Pane úředník,“ prosil jsem ho úpěnlivě, „to mi přeci neuděláte. Já mám ženu a děti, taky auto a hypotéku.“ Ale on se jevil být neoblomným. „Co ten duch?“ káral mě. „Ten snad nemá rodinu? Ten snad necítí bolest?“ Musil jsem doznat, že jistě cítí. Dočista jsem se rozsypal. Válel jsem se na podlaze, brečel jsem jak malé děcko, jako slůně, úředníku se mě snad zželelo. „Víte co, pane?“ pravil po chvilce. „Necháme toho. Jen si sakra uvědomte, že ten duch má stejnou hodnotu jako vy nebo já! Že má stejná práva i povinnosti! Že s ním musíte zacházet slušně. Dělit se s ním o své radosti a strasti. A nebít ho! Duch má duši!“ A tak jsem šel domů. Napravený hříšník. Zapřísáhl jsem se úředníku, že se polepším. A myslel jsem to vážně, duchaplně. Se vším. I s tím dělením.
Já jsem zkrátka vše zařídil tak, aby se úřad nažral a mé nervy zůstaly celé.
Ten zase kvičel. Ale nic mu to nepomohlo. Přepsal jsem na něj tu hypotéku.