Autor: Terezie Poláčková

Okamžitě upoutal mou pozornost. Měli jsme podobně kolíbavou chůzi. Nejistou.
V ruce se mu kývala velká plastová přepravka od zeleniny. Držel ji sotva na dvou
prstech. Vypadalo to, že mu vypadne, dokud s ní hlasitě nepraštil o kamenné kostky
ulice. Poškrábal se na noze, načež vesele na bedýnku žuchnul. Uvelebil se do jejího
středu a zadumaně pozoroval tramvajové koleje, které se linuly přímo pod jeho
provizorním posezením. Opřel jsem se o rozsvícenou lampu. Byl jsem naprosto
vyčerpaný, ale toužil jsem vidět, co kluk podnikne dál. Jako by to na chvíli mělo
zastřít mou bolest.
Bylo po čtvrté hodině ráno. Jezdily pouze noční autobusy. Ulice zela prázdnotou, a
když jsem někoho potkal, byl bez výjimky pozoruhodný. Brzy ráno potkáte pouze
lékařsky zajímavé lidi jako mě. Nebo tohoto chlapce, který naopak dělal neobyčejné
věci.
Zapřel se patami do kostek a pokusil se s přepravkou po kolejích sklouznout. Plast o
hladký kov zavrzal a jemu to přineslo nebývalé štěstí. Chtěl to zkusit znovu, když jeho
činnost zaujala i skupinku mladých žen v uniformách vlakového personálu. Darovaly
jeho bedně jeden z těch upřímných úsměvů, které moje sešlá berle neměla čest zažít.
„Kam jedeš?“ potlačovala smích jedna z nich.
„Holký!“ zaostřil svůj zrak mladík a souhlasně kýval hlavou na jejich uniformy.
„Svezem se spolu na Kravák, co?“
Její potlačovaný smích propukl naplno, když skládala svou odpověď: „To ne. My tě
vezmem s námi.“
„A kam jedeté?“ prodlužoval samohlásky opilec.
„Do Prahy. Vezmem tě do Prahy,“ mrkla na kolegyně usměvavá kráska.
Mladík začal kroutit hlavou tak urputně, až se málem svalil z bedny. Naštěstí při své
alkoholické euforii nezapomněl, že by se o dvě stě kilometrů vzdálil od domova a
neskočil jim na to.
„Né, já potřebuju na Kravák.“
Když odcházela, podupala nohou na jednu kolej: „To je škoda. Dobře dojeď.“
Mladému muži zklamaně sklesly ramena. Dojet na bedně k první zastávce by mu
trvalo stejně dlouho jako mně dojít na konec této ulice. Věčnost.
Snad slyšel moje myšlenky, neboť mrštně vyskočil na nohy, sebral bednu a vydal se
po svých. Podíval jsem se na zem, na dvě nicneříkající tyčky, kterým zdraví lidé říkali
nohy. Moji lékaři je nazývali jinak. Ptali se, jak se mi od poslední návštěvy zhoršila
funkčnost dolních končetin. A já odpovídal hodně. Až moc.

To, co mi před pěti lety zabralo ujít půl hodiny, trvá nyní dvě. Proto jsem na
objednanou nitrožilní terapii na šestou ráno vyrazil ve čtyři.
Odevzdaně jsem přivřel oči. Tolik jsem měl před sebou. Doslova. Bylo mi teprve
dvacet sedm let. Podobně jako tomu klukovi, jehož jsem bezostyšně pozoroval. A
přesto jsem se cítil jako hardware s prošlou zárukou, jehož software kvůli tomu
pomalu skomíral.
Kdybych neonemocněl, válel bych se doteď v posteli, užíval si spánku, spoléhal na to,
že můžu kamkoliv doběhnout. Já naopak zpomalil, rozhlížel se, stal se oddaným
divákem ranních dějství, již by nikoho nenapadly napsat.
Líbilo se mi pomyšlení, že dnes dokážu dojít, tam kam chci, kam potřebuji. Vlastně
jsem ho miloval víc než cokoli, co by mi tento svět ještě mohl nabídnout. Vryl jsem si
do paměti toho opilce, jeho bednu, pozornost, jež mu věnovaly krásné ženy. Schoval
si je v srdci na den, kdy už nevyjdu.