Autor: Matouš Hlaváček

Všichni jsme, tak odlišní, ale zároveň, tak si blízcí, hledajíc smysl sebe sama. Celý svět je opuštěný vrak, jenž se brodí vesmírem a pluje na vodě osudu, která nás dopraví do přístavu. Však bouře nás čeká a čekat vždy bude, kde, v níž je smysl lidstva a nás samých, v údělu vzájemné spolupráce na lodi v bouři, to je smysl bouře, najít společenství a vzájemné spolupráce.

Každý z nás je na lodi, ale někteří se rozhodnou skočit přes palubu, jelikož nezvládají svůj úděl, který si sami vytvořili. Proto je důležité hledání sebe sama, abychom byli v dobré interakci s lodí a nezaplavila nás bezmoc prázdného údělu, který cítíme.

Jak se cítíš ty a jak se cítím já? Já se cítím být filozofem, jenž hledá odpovědi, proč na některé otázky nejsou odpovědi, ale toužím tou cestou jít, abych došel k sám sobě a uvědomil jsi sám sebe. Uvědomil jsi vteřinu vesmíru a procítil její podstatu. Žijeme, abychom se učili i já sám se každý den učím tím kým jsem, ale někdy to nezvládám, ale to je právě to, oč tu jde. Život je filozofie, tím pádem skoro každý je filozof, který si uvědomuje svou determinaci a svou smrtelnost.

 Rozhodl jsem se studovat, abych byl spokojen se svou cestou a našel kladnou interakci s lodí a našel své pravé umístění na ní. Našel souznění mezi mnou a mou prací a lidmi, jež spojuje smýšlení stejného zájmu o interakci s lodí. Za celou svou dobu jsem jel v cizích kolejích, které mě vedly vyhořelým lesem, nic jsem tam neviděl. Ale teď můj zrak mysli vidí něco, co předtím neviděl. Vidím pralesy moudrosti, jež mluví řečí, kterou rozumím. Se zájmem dojet skrze prales na konec a být myslí obohacen o skvosty zpěvů moudra pralesa. A být připraven na nástrahy života, jež mne mohou svázat do drátů, ale věřím, že se sečtělostí budu více schopný tyto dráty povolit a nadechnout se do života s chutí jít dál.

Rád bych jednoho dne pochopil, proč jsem se zabýval smrtí, když jsem byl malý. Věcem, jež mí vrstevníci byli slepí a nevědomí, tedy většina z nich. Kdyby si každý uvědomil plnou podstatu své existence a nebral bytí na zemi jako samozřejmost. Tak na světě by bylo možná líp. Chovali bychom úctu ke svým rodičům víc. A všechno by zapadalo, jenže obraz světa je roztříštěn na miliardy kousků puzzle, které pláčou nad svou samotou. Nebyly by války ani hladomor, jenže lidi jsou nastaveni od svých rodičů, je to řetězec, který se těžko dá změnit.

A čeho chci vlastně docílit? Pochopit, že nemůžu přetvořit svět v něco jiného, než on je. Všechno to je o povaze a o tom, jak dobro sám vnímá. Někdo je napojen na dobro, někdo ne. Podle mne by někteří lidé měli nosit brýle prozření. Probudili by se a litovali by všeho, čeho se dopustili, moc dlouho spali, až zaspali dobro. Možná by měli mít budík, který by je probudil a začali by konat dobro. Nejsou ve stresu, proto se neprobudí, ale až je za spánku peklo okrade o vše, co neviděli, tak budou litovat, že sebe viděli. Chtěl bych být ten budík, ale jsem málo, tak málo na to, abych je probudil ze spánku hlouposti.

Proto bych si přál, aby má práce, mé působení osvítilo lidi a probudili se z věčného spánku, jenž zanechává stopy na zemi. Nechci to jenom dělat v zájmu lidí, ale i v zájmu sebe. Abych byl dobrý člověk a viděl v zrcadle sebe, jako ucelený obraz dobra a také abych šel do dalšího života bez dluhu z tohohle života. Osobně si myslím, že by to mělo být v zájmu všech lidí, ale oni se dívají na teď a tady a zároveň se nejspíš nebojí smrti, protože se nezaměřují na to, co bude v dalším životě. Nejspíš to bude tím, že lidé touží po věčném životě, ale tím, že ho nemají, tak haní svou vteřinou vesmíru. Tělo je prach a v prach se obrátí. Ale prach by měl mít hodnotu, jenž si odnese vítr nahoru do nebe. A co je v nebi, to v nebi zůstane a, nebo co zůstane v pekle, to v pekle zůstane.