Autor: Lukáš Matouš

Probudil mě paprsek ostrého světla. Pomalu jsem otevřel oči a snažil se vstát, jenže to, co jsem spatřil, mě uvrhlo v němý úžas. 

            Místnost, v níž jsem se nacházel, byla celá bílá. Dokonce i dveře, které než jsem našel, uplynula dost dlouhá doba na to, abych si uvědomil, že tento svět není skutečný.

            V tu chvíli mě oslovil neznámý hlas: „Vítej, synu.“

            Nechápal jsem, co se děje. Nechápal jsem, proč tu jsem. Nechápal jsem vůbec nic.

            „Kdo jsi?“ nevydržel jsem a promluvil do všudypřítomného ticha.

            „Otevři dveře a vše se dozvíš.“

            Udělal jsem, co po mě onen hlas žádal. Přede mnou se rozprostřela krajina plná života. Nekonečně se táhnoucí prostor vyplňovaly impozantní zahrady plné barevných květin a statných stromů. Mezi nimi vedla jediná cesta, natolik hebká a jemná, že až po delší době jsem zjistil, že jsem bos. Mé tělo zakrýval pouhý jeden lipový list, přesto mi ale bylo příjemně teplo.

            Když jsem po chvíli došel k vysoké kamenné hoře, jež se tyčila do závratných výšin, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Přesně na jejím vrcholku stál On. Bytost, o jejíž existenci se vedou mnohaleté spory.

„Už bylo načase,“ přerušil mé dumání a sestoupil ke mně. „Jak se ti líbí v ráji?“

„Je to tu nádherné. Jen nevím, čím jsem si to všechno zasloužil.“

„Pojď se mnou, ukážu ti odpověď.“ 

Netrvalo dlouho a došli jsme k lesnímu altánu, uprostřed něhož byla malá studánka. „Podívej se,“ pravil a pokynul svou vševědoucí hlavou.

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Opravdu jsem to udělal?

„Proč jsi dobrovolně ukončil svůj život? Proč jsi způsobil tolika lidem bolest?“ Jeho otázky mě probodávaly skrz naskrz.

„Omlouvám se,“ řekl jsem a na znamení studu sklopil hlavu.

„Mně se neomlouvej, důležité je, aby ses ze svých chyb poučil.“

„Otče, co mám dělat, abych vše napravil?“

„Nic.“

„Jak to myslíte?“

„To, co se stalo, se již nedá vzít nazpět. Tvá duše je součástí ráje a tak to i zůstane.“

„Proč?

„Jako trest za svou touhu ukončit svůj život budeš již navěky sám,“ pronesl a chystal se k odchodu. Předtím, než tak stačil učinit, jsem se jej zeptal na poslední otázku.

„Otče, existuje také peklo?“

Místo odpovědi jsem se však dočkal skutečně poslední otázky.

„Jaké to je, být mrtvý?“

A já, vědom si všeho, co jsem doposud prožil a co zde, v naprosté samotě, ještě prožiji, jsem odpověděl: „Peklo“.