Autor: Daniel Drahý

Hned v první chvíli mi bylo jasné, že je to ona pravda, po které my všichni tak toužíme. Ona pravda, která vám poskytne šťastné odpovědi, moudra a onu šťastnou vyrovnanost.

Ležela tam jen tak, napsaná na papírovém ubrousku z mého oblíbeného fastfoodu, zcela netknutá mastnotou a BBQ omáčkou, neovlivněná drobnými vráskami zmačkání. Zíral jsem na ni s ústy otevřenými dokořán. Ostatní zírali na mě. Mně to ale nevadilo, vlastně jsem o tom ani nevěděl.

Já byl ale v extázi, náhle vytržen onou pravdou z mojí linie vnímání, náhle vržen do všech realit, které kdy byly, jsou a budou. Přestal jsem vnímat čas, ať je to už cokoli. Viděl jsem všechno, co jsem kdy chtěl vidět, všechno, co jsem kdy nechtěl vidět, sebe sama, sebe jako bezstarostného čápa, sebe jako vše.

Když jsem se později vzbudil s mírnou bolestí hlavy a silným zastření vědomí, dozvěděl jsem se od potutelně se usmívajícího doktora ve středním věku, že jsem prý v onom fastfoodu zíral na jednu slečnu. Jejímu příteli se to samozřejmě nelíbilo, a tak mi dal “co proto” a já jsem se tu musel objevit.

Hned jak jsem vyšel z nemocnice, utíkal jsem do oné restaurace, a když mě servírka vyhodila s tím, že účtenky a tyhle věci se tu vyhazují, utíkal jsem k přidruženým popelnicím a hledal jsem, co to šlo. Nic jsem ale nenašel a vlastně už posledních pár hodin zapomínám detaily, a tak rychle píšu tohle, abych měl aspoň nějakou stopu a vzpomínku na onu účtenku, která mě vysvobodila z řetězů mého mozku a ukázala mi tento svět.