Autorka: Gabriela Vondráčková 

Procházel jsem se nočním městem a v ulicí osvětlenou pouličními lampami jsem zahlédl dívku ve stříbrných plesových šatech. Měla černé vlnité vlasy sepnuté perlovou sponkou. Do očí jsem jí neviděl. Začalo pršet a dívka neměla deštník ani bundu, tak jsem jí vzal pod svůj deštník. „Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se jí zvědavě. „Liliana a ty?“ odpověděla vesele dívka. „Honza,“ usmál jsem se. „Nemohla bych dnes přespat u tebe? Přišla jsem z maturitního plesu a domů to mám daleko. Navíc mi touhle dobou o půlnoci nejezdí žádný spoj,“ podívala se na mě dívka. Měla hezké tmavě modré oči. „Klidně,“ šťastně jsem se na dívku podíval. „Líbíš se mi,“ prozradila mi dívka. „Chtěl jsem ti říct to samé,“ zasmál jsem se.

Když jsem přišel s dívkou domů, uvařil jsem jí horkou čokoládu a půjčil jí teplou deku. Venku bylo opravdu chladno. Seděli jsme spolu na pohovce v obýváku a povídali si. „Jaký obor jsi studovala?“ Zeptal jsem se jí. „Veterinářku, ale na vysokou školu půjdu na uměleckou nebo na krajinnou architekturu,“ prozradila mi. „Ty jsi studoval ekonomické lyceum?“ Zeptala se mě. „Ne, studoval jsem gymnázium a přešel na vysokou na zahradní architekturu,“ oznámil jsem jí. Mezitím co jsme si povídali, tak jsem dívce sehnal suché teplé oblečení a šaty ji pověsil na sušák u kamen.

Dívka si stoupla k oknu, jako by něco zahlédla. Roztáhla závěsy a podívala se na noční oblohu. „Jak se díváš ne nebe, něco v tobě vidím, lásko,“ přišel jsem potichu k dívce blíž a podíval se na měsíc taky. Byl úplněk, proto tak svítil. „Já v tobě taky,“ otočila se ke mně dívka se zamyšleným pohledem. „Něco v sobě skrýváš, něco krásného a zároveň nebezpečného,“ prozradil jsem jí šeptem. „Vidím v tobě naději,“ dívce se rozzářily oči. „Vidím v tobě vidím něco tajemného,“ zůstal jsem tiše stát vedle dívky u okna. „Nechme to tajemstvím,“ usmála se dívka. „Moje tmavomodrá lilie,“ napadlo mě. „Nikdy jsem nepřišla na to, proč mi tak říkáš, Honzíku,“ zamyslela se dívka. „Podívej se na měsíc, jak svítí. Takhle na mě svítily tvé oči, když jsi byla v dešti. Nemohl jsem tě tam nechat,“ vysvětlil jsem dívce. „A já nemohla potkat veselejšího kluka než tebe,“ smála se dívka.

Sledovali jsme spolu, jak se rozednívá. Byl to můj nejkrásnější den v životě, kdy jsem potkal tak milou a zvláštní dívku. Později se dívka ke mně zabydlela a já už nikdy nebyl sám.