Autorka: Ema Brotan

 Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil. Všechno bylo takové, jaké jsem si to pamatoval z dřívějších časů. Zamřížované okno, vrzající lůžko, které pamatovalo snad ještě časy šibenic, šedá kousavá deka a malé umyvadlo s kapajícím kohoutkem. Od podlahy šla zima, a mráz mnou prorůstal jako břečťan štěrbinami kamenné hřbitovní zdi. Tepláková souprava, která vzezřením připomínala kostým myši na dětský karneval, mi byla odporná. “Kap, kap, kap.... kap” kapal kohoutek, na němž byla již pořádná vrstva rezu. Přítmí tohoto mého nového - či spíše staronového - budoáru protínalo pár slunečních paprsků. Nad kohoutkem viselo malinké zrcadlo. Nemělo ani kde jinde viset, neboť bílé stěny kolem byly jinak potaženy měkkými poduškami, až na resort kolem umyvadla.

 Projel jsem si rukama po tváři a schoval hlavu do dlaní. Ticho, přítmí, bez hnutí. Pak jsem pohlédl do zrcadla. Stín, jenž mi halil obličej, protínal tenký pás světla ze zamřížovaného okna, který mi přes ni vytvořil pruhovanou masku. Díval jsem se na sebe jako na zvíře v zoologické zahradě. A neměl jsem k němu daleko. Hluboké, prázdné oči plné vzpomínek. Na tváři jsem měl strniště, jak jsem se už pár dní neholil. A mezi tím vším hluboké vrásky, svědkové toho všeho. A žal, jenž byl mým jediným obhájcem.

 Hleděl jsem sám za sebe a začal jsem se toho zvířete bát. Najednou na mne vytřeštilo oči, pichlavé, temné oči. Dostal jsem strach. Chtěl jsem utéct, ale neměl kam, bylo tam se mnou jako v cirku, a já byl teď oběť těch krvavých her. Byl jsem úplně sám a věděl jsem, že proti tomu zvířeti nemohu bojovat a zvítězit. Přitiskl jsem se zády ke zdi a začal šmátrat rukama kolem dokola, abych se mohl alespoň nějak bránit. Začal jsem kolem sebe kopat, zavřel jsem oči a s děsem v hlavě se počal na posteli svíjet. Neměl jsem ale kam utéct. Šelma se blížila, kroužila kolem mne jako já kolem ní. Stejný děs, stejné kopance, stejné drápy, jako jsem měl já. Tak takhle tedy? Stejný soupeř, abych trpěl déle, abych ztratil veškerou svou sílu? Kdo může být tak krutý?

 Začal jsem křičet, volal jsem a házel sebou sem a tam. Začal jsem cítit tu bolest – hodil se mnou o zem. A pak znovu. Kap ... kap ... kap....

 Najednou dovnitř vtrhli dva mužíci. Chytili mě za paže a pár obratnými chvaty mě přišpendlili ke zdi.

 “Ne,” křičel jsem zoufale dál, “nenechávejte mne tu s ním! Ne, prosím, on mne zabije! Zabije!! Pomóc, prosím, zabije !!!” Kap.. Kap..

 “Dejte mu něco na uklidnění,” řekl jeden z nich, “ať si ještě něco neudělá.”

 “To on! Zabije mě, slyšíte, zabije!!!” Kap, kap... kap...