Autorka: Eliška Hosová

Bylo brzo ráno a právě se zrodil nový den. Jedno z mnoha sídlišť se zrovna probudilo a na tom jednom sídlišti se probudila i Katka. Vyhrabala se z postele a jenom tak zlehka se protáhla. Po krátkém protažení provedla svou ranní hygienu a zvolila si pár kusů oblečení pro tento den, tedy konkrétně tmavě modré kalhoty z džínoviny a krémově bílý svetr. Po snídani spěšně vyrazila do školy. V tramvaji usedla na tvrdé sedadlo a rozhlížela se. Něco jí zarazilo. Všude kolem sebe viděla zasmušilé a kyselé výrazy. Říkala si, co těm lidem tak může být, když mají potřebu se pořád mračit. Za chvilku to hodila za hlavu, vždyť je to taková malichernost. Ve škole doufala, že to bude jiné a příjemnější než v tramvaji, ale bohužel tomu tak nebylo. Když zazvonilo na přestávku, Katka měla chuť strávit tu trochu volného času s kamarádkami. Katčiny kamarádky Jitka, Jana a Helena už seděly v kroužku a vedly očividně zajímavou debatu. Katka se zeptala: „Ahoj, nebude vadit, pokud se k Vám přidám?“ Helena jí stroze odpoví: „No, můžeš.“ Katka se tedy přidala do kroužku. Navzdory tomu faktu si nepřipadala zúčastněna debaty ani nepociťovala pocit sounáležitosti a radost z přijetí kolektivu. Důvody jsou prosté, Katce se zdálo, že bez její přítomnosti a otázek vypadali všichni spokojeně a uvolněně. Byl to snad jen její pocit, nebo bolavá pravda? Katka se za malou chvilku zvedla a odešla pryč, aby je nedej bože nenapadlo, že je třeba jenom trošku otravná. Ozval se hlasitý otravný školní zvonek. Už začala hodina fyziky. Polovina třídy s Katkou si povzdechla, nikdo z nich neměl fyziku na svém seznamu priorit a jejich učitel Karas jim připadal poměrně nesympatický (můžete si pod tím představit cokoliv). Během výuky málokdo dával opravdu pozor, poněvadž byla odpoledka a učivo bylo dost nezáživné. Spolužáci si špitali, posílali si navzájem papírky se vzkazy anebo měli hlavu znuděně položenou na lavici. Najednou panu Karasovi povolily nervy. Klepl rukou o tabuli a pravil pevným hlasem: „Vidím, že učivo máte tzv. na háku a vaší prioritou jsou teď naprosto odlišné věci. Budeme pokračovat přes přestávku, to vás naučí věnovat se jiným, důležitějším prioritám.“ Vzduchem se mísily otrávené povzdechy, zoufalé kvílení a vtíravé marné žadonění. Katka jenom zaskočeně kvikla, tvářila se klidně, ale ve skutečnosti se o ní pokoušel drobný záchvat paniky. Za 5 minut ji měla přece jet tramvaj a další přijede až za dvacet minut! Veškeré žadonění mělo nevalný smysl. Po devíti útrpných minutách po vyučování je učitel-mučitel Karas konečně propustil. Katka se nemýlila, musela čekat na tramvaj v dešti necelou půlhodinu. Když dorazila domů, těšila se na svoji mladší sestru Leonu a útulné zázemí svého pokojíku. Vešla svižně do obýváku, kde si Leona hrála s plyšovým krokodýlem a panenkou pravděpodobně na soutěž ve vaření. Katka ji přátelsky pozdraví: „Ahoj! Mohla bych se podívat na ty vaše výtvory? Leona ji odpoví, aniž by se otočila krátce: „Nooo…asi ne. Zdéňa a Mašlička mají moc práce s koláčem.“ (Zdéňa s Mašličkou byly její nejoblíbenější hračky.) Katka se otočila a pomalu odešla. U sebe v pokoji se usadila na postel. Přitiskla k sobě plyšového lvíčka s našitým úsměvem. Po její narůžovělé tváři se pomalinku koulely slzičky, zatímco u ní v hlavě probíhal monolog: „Proč se lidé neustále na sebe tváří tak kysele? Co vlastně z toho šklebení mají? Vždyť si takhle navzájem kazí náladu. Anebo, že by takhle tiše ventilovali svou nespokojenost s prací, těžkou únavu po bezesné noci či každodenní starosti? Nebo proč dneska se mnou Helena a mluvila tak suše a nezaujatě? Že bych byla tak otravná, nebo divná? Ale možná takhle komunikuje i s těmi, které má na světě nejradši. A co třeba učitel Karas, jehož hodiny uspávají a tresty zvedají ze židle? Ten bude asi jenom zoufalec neznalý způsobů metodiky a komunikace se studenty. Leona mě možná poslala tzv. k šípku, protože také možná měla těžký den za sebou a hraní o samotě jí dovoluje uprchnout do světa bez nároků. Když se tedy lidé tváří jako kyselé hrozny, existuje nějaký způsob, jak poznat nač skutečně myslí a co cítí? Mám pocit, že na tohle budu muset bohužel přijít sama.“