Autorka: Eliška Hosová

V dobré náladě odcházím ze semináře dějin filozofie. Alespoň pro dnešek už si můžu odpočinout. Nastupuji do tramvaje a vystoupím na zastávce Semilasso. Cestou přemýšlím, zda si večeři připravím sama nebo to nechám na někom jiném. Co to najednou nevidím! Trhy pouliční kuchyně. Jak lákavé! Prozkoumávám stánky nabízející různorodé pokrmy, bohužel zdejší ceny přesahují můj týdenní rozpočet. V rohu spatřím dva další s lacinější nabídkou. První stánek prodává zeleninové pokrmy a luštěninová jídla. Vypadá to zdravě a dietně. Druhý stánek nabízí kalorické potěšení ve formě belgických hranolek s omáčkou. Asi to nebude úplně hodnotné, ale ta vůně je neodolatelná, tudíž volba připadá na hranolky sypané čedarem. Doma zahodím tašku do kouta a usadím se ke stolu. Je nutné, abych si na zítřejší den nastudovala podklady. Když se učím, sedím na tvrdé dřevěné židli, a ne na doporučovaném gymnastickém míči. Asi po hodině studia mám všechny úkoly za sebou a můžu relaxovat. Ne, nepůjdu si zacvičit, meditovat, psát deník vděčnosti nebo snad uklízet. Raději plácnu sebou před televizí a pustím si dokument o ptactvu kolumbijských pralesů. Ráno je sobota, tím pádem si trochu přispím. Do práce odcházím až v deset. Během chystání snídaně si uvědomím, že bych měla zavolat sestře Iloně. Dlouho jsem s ní nemluvila. Hovor zpočátku probíhal banálně. Vtom se mě Ilona zeptala, zda bych jí nechtěla po své práci navštívit. Bez váhání souhlasím. Bude milé se s ní vidět naživo.

Po směně za kasou jedu směr Modřice. Sestřin domek je malý a minimalisticky zařízen dle dnešních trendů designu. Bydlí s partnerem a hejnem rybek v akvárku. Pro zajímavost, Ilona pracuje jako fitness a nutriční poradkyně. Tenhle fakt lze poznat i mimo její práci. Pohoštění vypadá jako zeleninová zahrádka s žitnými krekry na místo štítků s názvy. V rohu stojí sbalená podložka a desetikilogramový kettlebell. Na stěně vlevo visí plakát s desíti pravidly správné výživy. Partner před chvílí odjel nakoupit a jsme tu samy. Sestra se vyptává, jak se mám, co dělám, kde pracuji a jestli už mám partnera. Záhy se konverzace stočila k dotazům typu, jak spím, co jím či jestli medituji a sportuji. Jak nepříjemné, připadá mi to tu jako u ní v práci. Řekla mi, že by mi prospělo „žít více v souladu se svým tělem a trochu shodit‘‘, a hlavně „občas HEJBNOUT kostrou‘‘. S těmito slovy mi (danajsky) darovala svou knihu „Workout: Cesta k úspěchu‘‘. Vracím se domů v mrákotách. Studuji filozofii na VŠ, o víkendech pracuji za kasou, starám se o chod jednočlenné domácnosti a k tomu všemu MUSÍM MAKAT NA SOBĚ?! Jako bych byla housenkou v kukle, která se MUSÍ ZDOKONALIT v motýla. Z toho nekompromisního množství práce už mám nervovou soustavu v kbelíku, ale moc dobře vím, že to Ilona myslí se mnou dobře, přeci jenom, starší a moudřejší sestrou je ona. Nesmím ji zklamat.

V neděli si užívám poslední chvilky mého „nekvalitního a pasivního života“. V pondělí svou cestu ke zdraví startuji večerním během po parku a lehkou večeří ve formě dvou žitných tenkých plátků s nakrájenou mrkví. Sice běh moc nemusím a večeře mi ani nechutnala ani mě nezasytila, ale pro svou sestru a zdraví tuhle mizérii přečkám.

V dalším měsíci se až na nový životní styl nic speciálního neudálo. Shrnula bych tento měsíc následovně: Přes týden škola, večerní běh, žitný chlebíček s mrkví, samostudium a samozřejmě meditace. O víkendech ranní meditace a cvičení, k snídani miska neslazené ovesné kaše s ovocem a vitaminovou vodou, poté workout v parku nebo fitness u sestry ve fitku, úklid, zase žitný chlebík a salát. Večer si samosebou chtě nechtě píšu deník vděčnosti. Tak pevná stehna, lýtka a hýždě jsem nikdy neměla. Na mém břiše se lehce rýsují svaly, na pažích mi naběhly bicepsy a možná je můj střevní mikrobiom v rovnováze. Asi si myslíte, že bych se měla cítit nabytá energií, spokojená sama se sebou, a hlavně zocelená tvrdým tréninkem. Je mi líto, pletete se. Ve svém vnitru cítím ohromnou prázdnotu, pocit selhání a nenaplněnosti i únavu. Ted' už jsem podle Iloniných tabulek, tak proč se proboha cítím TAK mizerně?!

Přemýšlím nad svými pocity a snažím je spolknout, ale jde to ztuha. Moje komplexy totiž narostly do takové výše, že by klidně převýšili AZ Tower u mě doma v Brně. Nejspíš byste čekali, že zavolám přemoudřelé Iloně, která ví vše nejlíp. Nemáte opět pravdu. Někde v koutu mé mysli tuším, že za mé trápení může nepřímo ona. Radši zavolám své kamarádce Aleně, která je na rady a kecání do života skoupá, avšak umí trpělivě, ochotně naslouchat a má dobré kontakty na všemožné odborníky. Pracuje jako recepční na soukromé klinice. Spouštím na ní svůj vodopád trudnomyslnosti. Alena mi posílá kontakt na psychologa. Po dlouhém hovoru kontaktuji nějakého Prokopa Vorlíka. Domluvíme si termín na příští středu. Týden se vlekl jako med stékající po lžíci, a proto jsem ráda, když už konečně sedím v pohodlném křesla Vorlíkovy ordinace.

Leze to ze mě jako z chlupaté deky. Je nesmírně obtížné si přiznat, že něco nezvládáte. Po čtyřiceti minutách je má zpověď dokončena. Hořce očekávám reakce typu: „Máte problém pracovat se svými emocemi, musíte se naučit, jak se s tím poprat“, anebo: „Vaše problémy nejsou tak hrozné, jak si myslíte.‘‘ Mile mě překvapil, nic takové neříkal. Naopak mi řekl ta nejhřejivější slůvka za poslední dva měsíce: „Vaše emoce jsou na místě, očividně jste přetížená. Každý člověk je jedinečný a nelze ho tedy nacpat do univerzálních tabulek. Nemusíte se nijak hluboce hrabat ve svém nitru a rozvíjet vědomě odolnost, anebo jiné duševní schopnosti. Myslím, že jste již odolala nástrahám života a nevědomě se vyvíjíte každým dnem a nocí vašeho bytí. Mimochodem, jeden zákusek týdně Vám opravdu neublíží.‘‘ Nejradši bych ho objala, ale to bychom nesměli být v tak pro mne formálním prostředí. Spokojím se se srdečným poděkováním a domluvou o provedení platby. Pociťuji takovou lehkost, že bych se mohla vznést nad všechny bytovky a kancelářské budovy v okolí. Sednu si do nedaleké kavárny a nechám si přinést cappuccino a malý ovocný košíček s krémem. Zakousnu se do něj bez sebemenších výčitek a sousto zapiju kávou. Rozlil se mi po tváři úsměv. Ne, už vím, že NEMUSÍM cvičit tři workoutové sestavy denně, smutně žvýkat žitný chlebík s čerstvou karotkou, uhánět každé ráno a večer parkem, a už vůbec ne číst seberozvojové knihy. Můžu se jen tak projet na kole, upéct si borůvkovou bublaninu, projít se lesem a u toho číst Skácelovy básně. Můžu normálně a v poklidu žít, jít svou vlastní cestou.