Autorka: Ema Lorencová

              P jsou jedno z větších, co se rozlohy týče, měst v jeho okolí a dá se říci, že jej zná každý, kdo tu není poprvé v životě. I tak je poměrně velká pravděpodobnost, že čerství návštěvníci tohoto kraje o P alespoň někdy slyšeli.

              Hned několik škol byste zde našli – já sama od nástupu do té mateřské chodím pouze do těch školských zařízení, jež se v P nacházejí. Na všechny učitelky a učitele pamatuji se, když učili nás poctivě, za dob nejhorších, za dob karantény.

              To jsem P nenavštěvovala tak často jako v předešlých dobách. Mívali jsme zde akorát po určitém pravidel uvolnění tréninky na venkovním hřišti – tam učili jsme se novotě, jako by nám nic nebránilo v životu.

              Dva kostely našly v P své vlastní místo, každý zasvěcen někomu jinému, odlišným svatým této země. Oba postaveny v jiné době – spojuje je téměř jen ten fakt, že obojí dají se nazvat místy, kde lid může setkat se s přítomností Boží.

              Několikrát též navštívila jsem místní venkovní plavecký bazén s kioskem typického rychlého občerstvení a potravin, co se konzumují hlavně v létě. Na zimu před vchodem ke koupací ploše vyroste nevelké, však námi všemi oblíbené, kluziště, k němuž připadá i stánek s bruslemi k zapůjčení a milým pánem, kterýž nejvíce zmrzlým bruslařům podává kelímek s horkým čajem za poněkud symbolickou cenu.

              Na filmy obvykle chodíváme do kina, jehož budova pochází z minulého století a chladně zdobí celé náměstí, interiér docela nedávno renovovali, dali mu nový kabát, což mu dodává něčeho příjemného. Párkrát hrávali jsme zde naše studentská divadelní představení, jen tak pro radost a zpestření kulturního života v P.

              Historie provádí město, v němž vyrůstala jsem a zažila toliko zážitků, nyní nastal čas, abych se i já do ní ponořila a začala dále odkrývat taje tohoto místa rozkošného.