Autorka: Klára Podroužková

Byla noc a já se zničehonic probudila. Moje dvojče Mila, se kterou máme společný pokoj, spokojeně oddychovala. Pohledem jsem zavadila o Labradorit, který jsem si vystavila na nočním stolku. Kámen mám od mamky. Je tajemný jako noční obloha s modrými záblesky a vidím v něm všechna svá tajemství. Mila má také svůj kámen, ale jiný, tmavší. Chtěla jsem zase zavřít oči a pokračovat v přerušeném snu. Ten pocit, že mi něco unikne, byl tak silný, už to vypadalo, že se propadnu do sladkého snění, ale stalo se to znovu. Škubla jsem sebou tak, že jsem rukou strčila do stolku a Labradorit spadl na podlahu. Natáhla jsem se, skoro jsem se ho dotkla, ale… Znejistěla jsem. Spím nebo to byl jen pocit? Pohnul se ten kámen sám, nebo jsem do něj nevědomky strčila sama? Spustila jsem nohy na podlahu a zvedla hladký valounek ze země. Vklouzl mi do dlaně a začal jemně zářit. Ruku mi zalilo modravé světlo. Lekla jsem se a došlo mi, že už neusnu. Venku se navíc začal zvedat vítr a rychle se změnil na pořádnou fujavici. Nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem se ocitla před domem a už bosky cupitám k naší Vrbě, u které jsme si se ségrou jako malé hrávaly a doteď to tam máme rády. Rychle jsem si i s Labradoritem zalezla pod husté proutí. Tak a zase jako dřív, napadlo mě. Jako v pokojíčku a Labradorit vypadá zase jako labradorit. Najednou mě Vrba obtočila jedním svým prutem, ostatní pruty a proutky mě obklopily a Vrba se uzavřela. Ani jsem nedýchala a čekala, co se bude dít dál. Všimla jsem si, že kámen začal opět zářit. Zářil čím dál víc a kolem mne houstla modrá mlha. Jeden moment jsem neviděla vůbec nic. Když se opar vytratil, zjistila jsem, že už nejsem před naším domem. Ocitla jsem se i s Vrbou v jakési cizí zemi. Z podivného povrchu vyrůstalo něco, co jsem ve svém životě neviděla. „Haló, je tu někdo?“ Procházela jsem opatrně mezi těmi podivnými věcmi, které mi nejvíc připomínaly ptačí hnízda. „Haló, slyší mě někdo? Haló!“ Nikdo se neozval, nikdo se neobjevil, jen v malých hnízdech začalo pulzovat modré světlo. Dřepla jsem si, abych zjistila víc. Opatrně jsem nakoukla… a uvnitř jsem viděla naskládané drobné labradority jako vajíčka Pěvušky modré. Stejně malé, ale v nejrůznějších odstínech modré, zlatozelené, zelenomodré až fialovozlaté. Napadlo mě, že ta hnízdečka jsou jako inkubátory labradoritů, a také, že budou dost důležitá. Kolem bylo pořád ticho a mne modrá záře uklidňovala. Pomalu a opatrně jsem kráčela mezi těmi zvláštními hnízdečky, až jsem narazila na cestičku, která se vinula do nitra neznámého kraje. Procházela jsem podivuhodným lesem, který sladce voněl. Pod nohama mi křupal modrý písek, ze kterého vyrůstaly růženíny. Procházela jsem pod prapodivnými stromy, na nichž pučely liliové kvítky, z větví visely rampouchy z křišťálu nebo na nich rašily chomáčky modré cukrové vaty. A keře tady vypadaly trochu jako mořské korály. Najednou se za jedním takovým divnostromem něco mihlo. Polekaně jsem sebou trhla. Pak se z jeho stínu vylouplo záhadné stvoření. V duchu jsem si kladla otázku, kterou jsem mimoděk vyslovila nahlas: „Kdo jsi?“ Ta podivná bytůstka na mě chvíli hleděla mlčky a pak se představila: „Jsem Andrew a jsem z rodu Ochechuláčků.“ Tvor vypadal jako chlupatá modrá kulička a jeho hlas zněl jako zvuk Panovy flétny. „A kde se tady bereš ty? Jak se jmenuješ?“ „Mé jméno je Tais Joanne Forrestová.“ „Odkud máš ten kámen?“ zeptal se a ukázal na mou dlaň a já si uvědomila, že stále svírám svůj Labradorit. „Mám ho od maminky, prý skrývá tajemství.“ Viděla jsem, jak zalapal po dechu, ale nenechala jsem ho nic říct. Rychle jsem se zeptala: „Nevíš, jak se dostanu zpět domů?“ „Nespěchej. Potřebujeme tvoji pomoc. Podle našeho proroctví nás můžeš zachránit pouze ty. Pojď, zavedu tě našeho Rodového hnízda.“ Chytil mně za ruku a já ho následovala. Cesta tam netrvala dlouho, a když jsme dorazili na místo, seběhl se celý rod Ochechuláčků a všichni si mě zvědavě prohlíželi. Na první pohled vypadali téměř stejně, jen se lišili velikostí a barvou očí. Najednou se ozval jásavý cinkot a z nejkrásnějšího obydlí vyšel král Ochechuláčků. Všichni zpívali jeho jméno: „Yukusaki, Yukusaki“ a klaněli se až k zemi. Pomalu se blížil ke mně, a když uviděl Labradorit v mé ruce, radostně se usmál a pozval mě do svého paláce. Palác byl jednoduchý a přesto velmi zajímavý. Byl vystavěn ve tvaru koule a obskládán fialovými načechranými pírky. Okna měl z plátků citrínu a uvnitř místo zdí visely od stropu hedvábné závěsy. Podlaha byla z leštěného křišťálu. Yukusaki měl velkou sbírku váz z drahých kamenů. Viděla jsem vázy z opálu, ametystu, fluoritu, achátu a uprostřed největšího pokoje trůnil na pyritovém stolku veliký diamant se zlatým odleskem. Král mně vybídl, abych se posadila a nalil mi do nefritového šálku nápoj ze zlatých lilií. Chvíli si mě zvědavě prohlížel a pak řekl: „Už tě nějakou dobu čekáme.“ Podivila jsem se: „Proč zrovna mne?“ Král se zvedl ze židle a popošel ke knihovně. Vytáhl z ní tenký deník a podal mi ho. Zvědavě jsem ho otevřela a začala číst. V deníku byly záznamy o černých červech, kteří tuto krásnou zemi postupně ničili, žrali drahocenné kameny, hlavně labradority. Kraj Ochechuláčků byl posledním nádherným místem. Zbytek jejich světa zničili tihle odporní červi. Jak jsem pochopila, byly tyhle zářivé drahokamy pro Ochechuláčky velmi důležité. „Obřím červům se tu daří, ale země se stává ponurou a chřadne. S ní i Ochechuláčci, kteří se snaží labradority chránit, protože je v nich ukryto naše tajemství života. Chránili i mateřský Labradorit, který při přesunu na bezpečnější místo vložili do kmene Vrby a tak ho našla tvá máma“ dodal král Yukusaki. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se. „Musíš zasadit Labradorit do největšího inkubátoru, posypat jej Prachem Temnoty a poté Vílím třpytem z duhy.“ „Ale kde to všechno mám najít?“  Yukusaki se pousmál: „Prach Temnoty najdeš uprostřed starého bludiště a Vílí třpyt na vrcholu Cukrové mlžné hory. Neboj se, cestu ti ukážu. A teď už pojď, zavedu tě k prvnímu úkolu.“ Cesta do středu bludiště byla obtížná, ale dokázala jsem to! Nefritovou nádobku s Prachem Temnoty jsem držela pevně a utíkala zpět do Rodového hnízda. Jakmile mě Ochechuláčci spatřili, začali tleskat. S králem jsme pak spěchali k Mlžné hoře. Myslela jsem si, že to bude hračka, ale opak byl pravdou. Nedařilo se mi vystoupat ani napoprvé, ani napodruhé. Drobné cukrové krystalky mi ujížděly pod nohama. Když jsem se konečně vyšplhala na vrcholek Mlžné hory, našla jsem křišťálovou misku s Vílím třpytem. Mlha mi vytvořila klouzačku, takže dolů z hory jsem jela s větrem o závod. Společně s Ochechuláčky a s králem v čele jsme se vydali k hnízdům. Mateřský Labradorit jsem vložila opatrně do největšího inkubátoru a posypala tak, jak mi radil Yukusaki. Chvíli se nic nedělo, ale pak jakoby z kamene vytryskla zlatá záře, která zalila celou zemi. Kámen se začal zvětšovat, až vyplnil celý inkubátor. Všichni jsme se kolem něj shromáždili a pak mi to došlo. Mateřský Labradorit je Srdcem této kouzelné země. Proto je pro Ochechuláčky tak důležitý. Kolem kamene se rozlila pulzující záře a já věděla, že teď už je všechno v pořádku. Jako poděkování mne Yukusaki pasoval na ochránce labradoritů a všichni mi provolávali slávu. A abych se mohla vrátit domů, dostala jsem od krále náramek z korálků tohoto modrého kamene. Andrew mně doprovodil k Vrbě a s její pomocí jsem se ocitla opět doma. Potichoučku jsem se protáhla do pokojíku, mrkla na Milu a pak jsem usnula s úsměvem na tváři. Ráno jsem hledala mamčin labradorit na nočním stolku, ale kamínek nikde. Že by to nebyl jen sen? Podívala jsem se na své zápěstí…