Autorka: Eliška Dobrovolná

Milovala jsem potápění. Ten pocit, když se ponoříte do vody a očima prozkoumáváte, co uvnitř skrývá. Plavete až ke dnu, kterého se chcete mermomocí dotknout, jako kdyby to měl být důkaz vašeho bytí, když to uděláte. Milovala jsem to, ale už jsem se roky nikdy nepotopila. Ne doopravdy.

Do průzračně čisté vody jsem se nořila jen ve snách. Jen v nich jsem se cítila jako doma, jako ryba ve vodě. Ve snech mi bylo dobře.

Krutě psaná realita ta nebyla pro mě. Její ostré hrany mi drásaly kůži a palčivý vzduch vháněl slzy do očí. Byla příliš bolestná. A já se bolesti od jakživa vyhýbala. Nechtěla jsem ji cítit ve svém srdci, způsobovala jen rozechvělý dech a třesoucí se prsty.

A proto, jakmile hrozilo, že mě lavina utrpení smete. Zamkla jsem ty čekající bodavé ostny do truhly, kterou jsem ve svých snách potopila až na samé dno oceánu.

A takhle jsem s tím žila, všechnu bolest jsem držela pod zámkem v hlubinách, do nichž už jsem se začínala bát potopit. Stávaly se příliš temnými a já cítila ten strach, že mě pohltí.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a dívala se na televizi. Dělali reportáž o lidech s různými hendikepy a já si jen musela odfrknout nad větou: "Každý je bere stejně jako před tím, protože jejich duch se nemění." Taková blbost.

Když mi zazvonil mobil. Natáhla jsem se pro něj na konferenční stolek a zvedla hovor.

"Haló?"

"Zlato," ozval se z mikrofonu plačtivý hlas mámy.

"Co se stalo?" zeptala jsem se s hrozivou předtuchou.

"Umřel."

Jedno jediné slovo a já přesně věděla, o koho jde.

Okamžitě jsem telefon položila.

Ostrý nádech mi skoro prorazil hrudník. Další hodinu jsem nevnímaje času hleděla na bílou oprýskanou stěnu.

Už mi zbyl jen jeden rodič, stal se ze mě poloviční sirotek.

Chtěla jsem se s ním ještě rozloučit, chtěla jsem mu říct, že i přes všechny naše rozpory, i přes to že jsem na něm nenechala nit suchou. Měla jsem jej někde hodně hluboko v srdci ráda. Byl to můj táta. Byl. Táta.

Neměla jsem sílu na to dostat se až do postele, zůstala jsem tedy v obýváku. S prsty zaťatými do ledově kovové postranice vozíku.

Zesílila jsem pomocí ovladače zvuk. Jako kdyby to mělo přehlušit mé myšlenky. Zírala jsem na nějaký film a vnímala ho pouze v útržcích, nebrečela jsem. Prostě jsem se zadívala do filmu o mladé naivní blondýně a nepřemýšlela, dokud mě nepřemohl spánek.

Byla jsem zpět ve snách. Stála jsem na molu a skákala do vody spolu s další uzamknutou truhlou. Byla hrozivě těžká, ale já věděla, že ji musím dostat na dno. Pažemi jsem se prodírala proudy, až jsem narazila na svou sbírku. Zamrkala jsem.

Šest truhel na dně mě již vítali jako stáří známí, jako zemřeli své blízké. Táhla jsem truhlu k nim. Sedmá v pořadí. Již sedmé uzamčené trápení. Měla jsem ruce celé zmozolnatělé z té dřiny. Bylo to vysilující.

Konečně se mi podařilo ji dostat na dno, z něhož se zvedl velký rozvířený prach. Úlevně jsem si oddychla a hodlala zase vyplout zpět na hladinu, pryč z těch temných hlubin, když jsem se lemem svých černých šatů zachytila o jinou truhlu.

Zatáhla jsem za ně, ale ani se nepohnuly. Přiblížila jsem se a zkusila to znovu, avšak zase nic. Zapřela jsem se nohama o kluzké dno a prsty se látku snažila dostat ze dřeva. Začala jsem panikařit. Voda se kolem mě zlověstně stahovala.

Vykřikla jsem.

"Tak pust mě!"

Rázem se mi šaty uvolnily, ale já si všimla, že v truhla se ozvalo prasknutí. Zarazila jsem se. Najednou se ozval mohutný výbuch, třísky se rozletěly do všech stran. Přikryla jsem si uši a šokovaně pohlédla na nově vzniklý kráter, v jehož středu zela malinká hrací skříňka s baletkou. Má hrací skříňka s baletkou. Dostala jsem ji tehdy poté, co mě děda udeřil do hlavy. Roztočila se mi. Spánky mi úporně pulzovaly.

Musím pryč. Jenomže v další truhle se také ozvalo prasknutí.

Ne, to ne.

Třísky se znovu rozletěly do všech stran. Znovu obrovský kráter s děsivě známým předmětem. A pak další prasknutí, výbuch a třísky.

Ne, prosím.

Všechny mé truhly, všechno, co jsem kdy na dno pohřbila a uzamčela, se odhalilo.

Den, kdy jsem se naposledy potopila do vody, bolestivý naráz. Vozíkové křeslo. Když jsem poprvé jela sama do obchodu a zastavil mě neznámý muž. Láhev rumu. Jak jsem dala facku tátovi. Květináč. Má promoce. Zrcadlo. Moje šikana. Koš. Tátova smrt. Ovladač.

Těžce se mi dýchalo, někdo mě dusil, něco mě dusilo. Všechny mé truhly, co mě vždy táhly ke dnu, chtěli pryč, chtěli se osvobodit.

Vykřikla jsem jako raněné zvíře, jako čarodějka v plamenech.

Zničehonic jsem se probudila. Seděla jsem na posteli, vlhký polštář a tváře poseté slzami.