Autorka: Ema Lorencová

Ještě před pár minutami svítilo na první pohled neústupné sluneční světlo, snad jen  proto, že nyní nám nad hlavy napochoduje kupa mračen nevlídné šedé až černé barvy  zastoupená ještě děsivějšími zvuky tříštícího se vzduchu. 

 Náš stan vypadal, jako by bojoval o svůj vlastní život a doufal v brzké uzdravení od všech  neduhů světa – to si s ním laškovně, možná s příměsí agrese, pohrával proud letního větru  zrozeného prakticky z ničeho. V očích se všem přítomným, tedy nám čtyřem, zračil dobře  známý a očekávaný strach z toho, co bude dál.  

 Pobrukovali jsme si mnohé písně ve snaze zakrýt křik veškerých přírodních živlů  obklopujících naše skromná a jednoduše zbořitelná stavení, v nichž se nenacházelo  pražádné bezpečí. 

 A nebyly jsme jediné, jimž chvíle napětí zpříjemňovaly tóny kvalitní hudby, párkrát k mým  uším dolehl zpěv mladíků z vedlejšího přístřešku, stejně tak starých, jako jsem nyní já. 

 Bouře všechny ohlušovala tak moc, že jsme ani nepostřehli ránu způsobenou pádem  celty a jejích obrovských, dřevěných a poměrně těžkých pilířů obtěžkaných díky dešti ještě  větší tíhou vody.  

 Několik momentů od události uteklo a jeden z nejstarších členů posádky (narodil se tak  o dva roky dříve než má osoba) přiběhl k tomu stanu, v němž jsme posledních čtrnáct dní  skládaly hlavy my, čtyři dobré kamarádky spojené společnou zálibou ve sportu vodácké,  a ujistil nás o momentální situaci v kempu. 

 „Ty kůly nám málem spadly na hlavu,“ zvolal mezi dupotem kapek směrem dovnitř. „Kdo  že vám to stavěl?“ zavolala jsem zpátky. 

 „Můj bratr. Chtěl si dodělat hodnost,“ přiznal po chvilce mlčení. „A to jste mu tu zkoušku  uznali,“ přidala se do konverzace jedna z dívek.  

 „To jsme ještě netušili, jak blbě to zkonstruoval. Kdybychom pozítří neodjížděli domů,  dělal by to znovu.“ 

 Lítostně jsme se pětihlasně zasmáli a pokračovali v záchraně momentu, jak se to jen  nejlépe dalo.