Autorka: Viktorie Šebelíková

Hudba je intimní záležitost, která se vyvíjí spolu s námi. V mých příspěvcích jsem se chtěla dotknout symbiózy hudby a člověka.

1. fotka: SOUZNĚNÍ Kytarové struny se pnou a hledají svou spřízněnou duši. Chytnou se člověka, jenž chce zaplašit samotu, ale nakonec v ní s kytarou po boku najde krásu. A kdo ví, třeba o tom pak složí nějakou skladbu :-)

2. fotka: JAKÉ KLÁVESY, TAKOVÝ PÁN Vtipně černobílé klávesy se stávají kouskem mé identity a už to nejsou jakékoliv klávesy, ale moje. Vím, že mají příběh. Proč se je předchozí majitel rozhodl dát do antikvariátu a proč jsem tam já potom zabloudila a koupila je? Jejich příběh tedy zcela neznám a ony neznají zase ten můj. Až do teď. Jsme jako dvě melodie nezávislé na sobě, co se potkaly někde v půlce a tvoří krásnou skladbu. Nejsou to tedy jakékoliv klávesy, jsou to mé klávesy. A ty ví, že mám trochu nakřivo pravý malíček a já zas vím, že tlačítko vypnout si vždy dává načas a klávesům se ještě nechce na kutě. Známe své vady i výjmečnosti, ale nepovídáme si o tom slovy, nýbrž hudbou.

3. fotka: BROUK V HLAVĚ=BROUKÁNÍ Postrach všech umělců. Nápad, který nemohl být zaznamenán a teď je fuč. Vykouřil se z hlavy a pádí se usídlit nahoru k mračnům. Kdo ví, třeba potom z nebe zaprší a nápad se nám zase vrátí :)