Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 8)

Autorka: Viktorie Šebelíková 

Lazarus

Farmakon,
jest to, co ti chybí,
zasnub se s ním a uvidíš,
zda lékem, či jedem spíš
je zůstat živým.

Estoy muriendo, cada vez que te sientes vivo,
tú celebro es una canción sobra, tu alma un objectivo.
(já umírám pokaždé, co ty se cítíš živ,
tvůj mozek je hluchá píseň, tvá duše objektivní.)

Já je hra všech stínů světel,
já je žár a mene tekel.
A jak spásná organika káže,
hloupým, kdo si z oslích střev,
vlastní křídla neuváže.

¡Lazarus, levantáte!
(Lazare, povstaň!)

V noci zdálo se mi, že jsi dvojčlověkem
přišly mi atomy sekund své salvy vzdát.
Poklekni před sublimací,
né žebra lidských svárů kůže buněk
budou mými okovy,
neboť
já lidský z plazu, z lidí bozi vy!

Jsme
echo, které nikdy znovu nespatříme.
eso, které nehodíme
a
ego,
kterým
nejsme.

¡Lazarus, levantáte!
(Lazare, povstaň!)
Když jsi byl, jsi a budeš jen jednou,
tak přeci nejsi pravý,
jen ideogram,
ve světě idejí.

„¡Levanto!
(Vstávám!)

Jsem vzdorokrálem absurdity,
plyn a odér úžasu,
skrze maso se mi hloubí brouci,
jsem ekosystém Parnasu.“

Spod nehtů ti prosvítá úmrlčí hymna monarchy.
„Soy un cadáver y soy un sol“
(jsem mrtvola a Slunce též)
tepny jsou ti svatým grálem, krev obsedantní alkohol.

Budiž ti žluč petrolejem na hranici
¡Espera para mí!
(Vyčkej na mne!)
Můj verdikt s vězněm sousedící.
¡Espera para mí!
(Vyčkej na mne!)
Až klesnu nehybná a vstanu necítící.

Ty nehynoucí smrtelníku, ač čas ti do zad vnesl dýku
jen nech si v mýtu aureolu, třebas přiroste ti k plísni v tělu,
až se míšní mok dá na nevěru.

Hrdlem je má nahá dlaň,
svírá, co jest právem tvé.
Skrze kostru se chci prohladovět až k esenci lidské duše.
„Y cuando salgo, no me volveré.“
(A když odejdu, již se nenavrátím)

Tartar, Inferno, ta lidskost mezi vazy,
jež žárem elektriky vypudí všechen smrzký hnis,
a v jizvách řezných ran a stopách shnilých zubů,
já
poznávám
tvůj
rukopis.

Por la vez final,
Lazarus,
¡Levantate!
(naposledy, Lazare povstaň!)
Má jest pomsta, má jest odveta!
¡Espera para mí!
(Počkej na mne!)
A hle
Dívá se na vás mozek moderního člověka.

---

Totalnímorf

Planeš pro život, možná jen uhoříváš zevnitř,
kudy vede ta tenká linie?
Struktura rozezní tvůj vnitřní rekviem
skrze obnažené nitě,
až se díly v inkubační metamorfóze budou zrcadliti realitě.
Tvá stará, nejsvatější bazilika genů
sází rytmus ptactva do systému.
V předvoji kroutí se k nové civilizaci a stejný slepý bod,
ta stejná hluchá přímka,
protne horké obratle, jako trvající upomínka.
Jak moc se v anatomii tvá substance liší?
Máš nestálý a vychýlený nosný bod,
Ty, jenž piješ z cizích číší,
a vůkol zkostnatělých křídel ostrý hrot,
údělem matematicky vyšší,
tvými proporcemi svádíš, co gravitace hýčká v míru,
jsi kolosální úryvek
chaosu ve Vesmíru.
Kde nastává a kde končí Tvůj věk?
Kdy prapůvod ztratí víru?

Po vzoru žhářů k Hvězdě vztahuješ své ruce,
ach, Smrt Tě přečká! Přijde Revoluce!
Osobní demonstrace vázané intimity,
konstrukci uniká význam času,
a mozku mdlá soustava zle složené autority.
Už nechce se ti vstávat,
máš příliš vratké paže,
slabé ruce,
stesk patří orchijím, Tobě pach perzekuce.
Ta linka kráčí krokem šedivým,
ta svatá spása smrtonosí,
tvé tepny splétají a rozplétají pakty s evolucí,
et ecce, mors illa tua est.
Není nad intimnější z revolucí!

---

Paradigma

Ty tělem umíráš
Já duchem vstávám z nadpozemských mdlobů
Jen hmota z nás si přeje vtisknout svou dekadentní obžalobu.

Až zvedne k nebesům svou archaickou číši,
A z horkých útrob vzlétne lamentace pro život,
Já Bohem, já mocninou,
Tvou lidskou část vně již nepřepíši
Té druhé vládne cizí numerický kód.

Nepodléhá rozkladu, ni nestárne,
To torzo tělesného všehodómu,
Prostor skladby prováže
Polibkem vtiskne místo kostní dřeně
Mrtvý mozek z apeironu.

Já umírám a poté znovu vstávám z hrobu
A opouštím tu matematicky vysvěcenou dobu.