Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 9)

Autorka: Emilia Rose Dundrová 

Bezmoc

Tanec dvou duší,
v těle jež stojí ve dvou světech,
nekončící boj o němž nikdo ani netuší.

Zkrvavené ruce,
a stále žije,
anděl ptající se proč srdce bije.

Prosím,
ať už mě někdo zbije,
ať mé tělo pohltí modřiny,
ať mé tělo raději hnije.

Už nevydržím ani vteřinu tohoto tance,
však neznám kroky,
natož rytmus,
tak žádám anděla, ať dokončí mé sloky:

Dvě duše,
jedno tělo,
prý umřít by se chtělo.

úkolem pozorovat,
však nedělat nic,
jen nehybně stát,
přát si udělat víc.

Dvě bezmocná těla,
jedno z masa a kostí,
polito zlostí.
Druhé z víry a prachu,
přesto plno strachu.

Pokud umře,
i já s ním,
do temnoty půjdu,
to moc dobře vím.

Dva stíny,
ztracené v moři zmatku,
a přece se nepotkají,
dvě stvoření s pocitem viny.

Usínám společně s okřídleným mužem,
jenž chránit mě měl,
však na co se zmůže,
když jsem to tak chtěl.

Po smrti jen další utrpení,
plížící se po špičkách sem a tam,
tak možná je to tvé znamení.

Neutečeš,
před sebou,
před ostatními,
děsiví démoni zůstanou tvými.

---

Siréna

Hladká kůže,
ke štěstí mi nepomůže.

Voňavé vlasy,
přidají mi trochu krásy.

Úsměv na tváři,
jiskra v očích,
snad přidá mi trochu krásy,
a na mé lži skočíš.

Tělo – jen maso na prodej,
nabízej co máš,
trochu štěstí dej,
za úsměv možná přidáš.

Nezírej na duši,
jen na tělo z porcelánu,
doufám že jsi hňup,
jinak dojde ti, že maso koupíš v každém krámu.

Buď pohlcen mou krásou,
kéž nespatříš zkaženost mých myšlenek,
tvá slepota mou spásou,
pojď, a na mou kůži hleď.

Kupuj, co nabízím,
za úsměv a mrknutí,
neváhej, nebo ti zmizím.

---

Stíny

Lampa s lampou mluví,
co slyšely, co viděly,
jaké stíny se v mlze plížily.

To jednoho podzimního večera,
kdy kouř pohladil zemi
šla dívka temnými ulicemi.

To dívka dobrých mravů se procházela,
vlasy barvy slunce, rty květů růže,
důvěra ji nenacházela,
sličné dívky nabízí se kůže.

Dost! Dost!
Volá panna o pomoc.
Krutý stín na ni ruku vztáhl,
do temnoty, do keřů, do zahanbení ji táhl.

Lampy hledí do nicoty,
záříc na dlážděnou cestu,
kéž nevidí hanbu její  nahoty,
říkajíc proč slouží zhýralému městu.

Stín mizí a opouští vzlykajíc křoví,
po tuze dlouhé chvíli vstává a jde dál svou cestou,
a lampy si její příběh poví.

Co viděly tu dále,
když pohasínajíc slunce záře?
Je tu jeden mladý pán,
v kočáře se vozíval.

Teplé noci,
kdy Venuše plála,
nebylo mladíkovi pomoci,
to nehoda se udála.

Kočár byl znenadání zastaven,
rudou nití zaplaven.
Tu noc muzika hrála,
na zvěrstva se přišlo časně zrána.

Lampa s lampou stojí dál,
temnota je jejich král.

Jsou staré známé noci i dne,
vidí vše co se hne.

Ony tu stojí i dnes,
já klaním se jejich příběhu,
ty člověče věz,
tu radím ti dobře, nepokoušej jejich důvěru.