Autorka: Sofie Lupová
Ty
Uprostřed noci objevil ses znenadání,
neměl jsi však dlouhé stání.
Jen letmo jsi se objevil
a srdce mi nalomil.
Já chtěla víc, já chtěla vše,
to, co jsi té přede mnou dal
a se mnou o tom snil.
A mnohem, mnohem víc,
když říkával jsi mi svůj slib.
Když jsi mě nazval jménem,
já omdlít mohla jsem,
a pak jako by nic, zmizel jsi,
tak, jak ses předtím objevil.
Já mohla jen stát a tupě zírat,
na místo, kde jsi sedával.
Mohla jsem hladit rány,
co zanechali nehty tvé.
Však nemohla jsem si vzpomenout,
na jméno své.
Věděla jsem, že jsi ve mně cosi zanechala,
a výměnou sis kus mého srdce vzal.
O čem jsem však nevěděla, byl ten dar.
Dal jsi mi žal.
Žal dal jsi mi a já s ním žila,
než tvá chladná slova znovu přišla.
Pak jen za ruku chytil jsi mě
a lehce ji stiskl,
tak, jako by to, co skrýváš, nebyl chtíč.
Věděla jsem, tam někde v hloubi,
že neměla bych,
a přesto jsem znovu podlehla ti.
A slabá padla vyčerpáním do rukou tvých,
tušící, že mě zachytíš.
Svou důvěru dala jsem ti zas a znova,
nepoučena z pádů svých.
Přehlížela jsem vše, co jsi mi způsobil,
a naposledy chtěla ti věřit.
Když jsem však padala,
nikdo mě nechytil.
Ty jsi zde zase nebyl.
---
Nevidící, nepřející, nepravdivé
Žila jsi někdy ve lži mé,
či jen já tou slepou jsem.
Klapky na oči mně,
nasadila jsem já, či ty?
Kdo jen to onehdy byl?
Kdo mohl, za to, že narazili,
jsme do nejbližší zdi?
Oči vypláchnout a jít dál,
či zastavit se a temnotou se obehnat.
Kdo odpoví mi?
Kdo cestu jen zná?
Jsi ty ta pravdivá?
Vedu tě a ty zas mě.
Dál a dál po hrázi, jež nezná čas.
Utopíme se,
nebo odvrátíš náš pád?
Tak řekni mi, paní má,
jsi obětí, i spásou mou?
Ráz jsem vším, pro tebe ničím?
To jsem ti tak cizí?
---
Jednoho dne, dojdeme tam:
Chci se rozpadnout,
ale nemohu si dovolit to.
Ostatní spoléhají na mne,
nežiji dnes jen sama za sebe.
Chtěla bych opustit na chvíli tento svět.
Ne na dlouho, byla bych zpět hned.
Jen chvíli klidu okusila bych,
bez hluku lidí v pozadí.
Zavřu se do bubliny své,
jen mé myšlenky v temnotě.
Dýchat jen za sebe, bez spěchu,
trochu sobectví, za něhu.
Celý život pomáhám všem,
tak proč se mi teď pod nohami propadá zem?
Minutu dejte všichni, trochu klidu,
ať sama vzmůžu se, o stěnu se vzepřu.
Snad pak možná budu mít dech,
nejen na přežití, ale i na líbezný zpěv.
Na to ať znovu najdu se,
ve světě, kde průvodcem cizím jsem.
Sama nevím, kudy dál, však nebojte,
jednoho dne, dojdeme tam.