Autor: Pavel Adrian Kučera
Svatovalentýnský dukát
Zlaté pivoňky? Vybrané pro mě?
Takové gesto zažívám prvně.
Osobně otrhány ze země –
A tys tím oslnila právě mě.
Mé zlato, mé rouno a můj dukát,
žádný jiný nedorovná ten unikát.
Ač jsem chudý, nosím nyní brokát.
A srdce roztaje milionkrát.
Jaké razidlo by jenom zvládlo
vyrazit do lístků nebeská křídla?
Co udělat, jako tvoje malé trdlo,
co by tvoji korunu ke hvězdám zvedlo?
Poslední svůj zlaťák za tvé líce.
Já seženu víc – sto či tisíce,
dokud dýchám a neztratím plíce.
Tvé pivoňky ze mě stvořily šlechtice.
---
Pivoňky v plamenech
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
Sklinky bílého vína
na nohách zelených.
Florén na vrchu komína
ze trav balených.
Ne jeden, či dva, ba pět.
Ať tvému srdci mohu zatápět.
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
Úsměv jako butoniéru,
darovaný šat doplní.
Barvy a třpyt statéru,
žár srdce posilní.
Já najdu ti ještě jednu.
Jako před rokem – to zvládnu.
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
Ale když se vrátím,
jsem už jen sám.
Plameny zapomenutím
a láska k slzám.
Žár zanechalas v ohništi.
S květinami v ohništi.
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
Očima snažím se hasit.
Jim však zbývá poslední dech.
Zlatníky už nelze spasit.
Pryč jsou obrazy o lidech.
K nepoznání je mé kvítí,
bez krásy nadále svítí.
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
Promiňte mi, nechtěná jste oběť.
Zklamal jsem, jaký to krach.
Vaše krása nemožná nazpět.
Z vaší krásy navždy prach.
Nikdy na vás nezapomenu,
jinak radši vyhynu.
Jak ta hřejivá záře vrhá stín.
A co ty, můj poslední?
Jsi unikát, přeživší.
Vím, co do konce dní,
do země, tam ti to sluší.
Ať mohou růst další.
Ať mohou růst další.
---
Popraveniště
Děsí mě vzpomínka, ta s parkem,
kde jsem poprvé slyšel to,
co tak dychtivě pojí zoufalství s brekem.
Ty naše příběhy z mládí měly odjeto.
Ty naše kamarádky popravené krokem.
Uf, jdi pryč, nechutná věto...
A já, já neměl, jak pomoci.
Z šatů hadry, z hader cáry,
místo nehody dle důkazů.
Tady ale nenaleznete káry,
ani šepot, či smítko z úrazů.
Takhle končí nemilé páry
a odnesly to pošťačky vzkazů,
prodavačky krás, úsměvů a slz.
Jenže už nikoho neokouzlí.
Jejich smysl roztekl se do hlíny.
Jako symfonie bez flétny, bez houslí.
Originálu pouhé stíny.
Kdo jen mohl být tak zlý?
Kdo odstranil ze světa rubíny?
Tak řekněte mi – kdo.
A co já? Já dal jim odpočinek.
Důstojný pohřeb si zasloužily.
Posbíral jsem každý střípek
a do trávy do kořenů se vlily.
Tam snad porostou potomci ze vzteku.
Slíbil jsem, navždy aby žily.
Já varovat budu vás.
Ne každý příběh dobře končí,
ale krutost vám srdce nevyléčí.
Ba naopak, kdo okolní svět ničí,
o to víc sám potřebuje náručí.