Autorka: Alžběta Plachá

EPIDEMIE

Elipsa, neustále se opakující koloběh.
Začátek zároveň konec.
Žádné ,,zazvonil zvonec a pohádky….”
Jenže pohádka pohádkou není.
Neustálé myšlení na ten ideální obrys těla,
který by každá buňka uvnitř mě tak neuvěřitelně hladově chtěla.

Pozornost pro každý pohyb,
sleduju kousek po kousku.
Natahuji kůži, ať se mi aspoň trošinku zúží obvod pasu
totiž nikdo nehledí na vnitřní krásu.
Ba naopak- na velikost toho hlasu,
který metrem měří
a v padesáti šesti centimetrech nevidí spásu.

Impuls, že se mi jídlo hnusí
,,Vyhoď tu svačinu!”
Ten hlad po čase přejde,
pomalu se bolestmi dusím.
Věta ,,jsem tlustá” každou vteřinu
nenápadně volám Mayday.

Den za dnem chřadnu,
pomalu psychicky hniju.
Opakuju ,,Mami, nebreč”
po slovech, že takhle se dalších prázdnin nedožiju.

Emoce ve mně kolují jak na běžícím pásu,
kávu popíjím a naslouchám tomu pronikavému hlasu.
Řekl, že to nestačí.
Kamarádi se pomalinku zády otáčí.
Jsem v tom sama…

Poslední dobou MIE divně,
nezvládám nic.
Věci vypadaly tak slibně,
snažím se dýchat z plných plic,
ale sžírá mě to víc a víc..
ten kruh, ta elipsa… 

---

LAMPA

Jsi mé světýlko v noci, které zhasne, až půjdeš spát.
Můžeš si nechat zdát o těch věcech, co se staly, které měly rychlý spád.
My moc dobře znali ty následky,
ty věci, co na sobě teď už nenecháváš znát.
Jsi přece jen můj protiklad, a ty se přitahují,
tak proč my odtáhli se od sebe jako dva kladné magnety?
Používáš ty klasické fráze,
že bez tebe mi všechno půjde snáz,
že to mezi námi byla jen nějaká omylná fáze života.
Jenže ty jsi byl jednu chvíli té fáze má jediná jistota.
Někdy přemýšlím, co se ti honí hlavou,
jestli to všechno skončilo tou přehnanou snahou udržet si tě,
že jsem až moc silně tahala za ty nitě, které se přetrhly.
A tak spíš dál, a už neprobudím si tě. 

--- 

JE MI O JEDEN POKUS VÍC.

Slyším hluk, vstanu z postele, je mi asi pět let.
Sedím na schodech a křičím, ať jsou ticho.

7 smrtelných hříchů vepsaných do velké hranaté vulvy na dveřích.
Sedím, po tvářích stékají slzy, je mi asi sedm let.
„Až ta kurva chcípne, bude líp.“
Vemu hadr a dřu je z nich.

Stojím před nima, hlas se rozpíná do ulice.
Nechápu, co se děje, je mi asi deset let.
„Zavolej záchranku.“
„Nesahej na mě, kurvo zasraná.“
Utekla po schodech ven a zmizela v noci.

Už zase policie.
Tak už nebreč, prosím, neříkej ty věci.
„Prosím, Bože, chci umřít.“ Sedím na gauči a nevím, kolik mi je, asi jedenáct.
Nevím, co říct.
Proč chce umřít, když má mě?
„Podepište to, vypadáte nejvíc střízlivě.“
Beru tužku a pohlížím na plešku cizího pána v uniformě.

Spím v posteli, rozsvítí se světlo.
Hledím na dveře.
Samá krev.
Tak vydrž, neumírej.
Je mi 15 let, sbírám střepy a stírám krev.
Kontroluju tep.
„Spadla ze schodů, nic se neděje.“
Přestávám jíst a ztrácím naděje.
Alkohol, co v tobě je. Ten alkohol ji tati zajista jednou, někdy, možná, nikdy.
Zabije.

„Jo, doma je to super,“ řekla jsem, když mi bylo pět, šest i patnáct a deset i teď.

„Bereš si všechno osobně,“ řekl pedagog a pohlížel do mých skleslých, rivotrilem zaneslých očí, kterým chyběl spánek a víra.
„Všechno si posereš.“
Definice – jsi moc hlasitá, otravná, děcká, vůdčí, díváš se hnusně, hýbeš rukama moc nebo málo, stálo ti to za to vypustit ta slova. Jsi zapálený dynamit v místnosti plné talentovaných, úžasných lidí. Nezapadáš.

NIKDY.

Jsi asociál.

Jsi nahovno člověk, kterého nikdo nemá rád.

Jsem definice bez šance.
Šance dělat, co mě baví.
Šance žít šťastně.
Šance.

V dětství dospělá, v dospělosti děcká.
Nevíš, kdo jsi a kým chceš být.
Neznají tě a co se děje, jen opakují tvé definice.
A ten úsměv mrtvým duším přeje dobrou noc a bude líp.