Autorka: Viktorie Šebelíková

grotesknísvětlovsoudnísíni

Jsi skladba, s kterou člověk nesouvisel,
metoda nezrozených snů a přehnaná vážnost prvočísel.
Skrze oblouk si zahráváš s frekvenční balancí,
šamany a alchymisty tónů,
v poezii táhneš pěšcem mechanických oscillonů.

Nejsi částice, ni bludná symetrie
jsi hmotnou iluzí a stínem samotvorné energie.
Hybný shluk a píseň rezonanční hmoty
pár čísel v kosmu mezi lidoopy.

Vidíš ve světlech ulic těch tisíc hmyzích očí,
ve spárech mimiky své hrůzy stíháš žal na kolotoči.
Prvně tě láká tma, neznalá anatomické kompozice,
všude samé zuby, snáře, piktogramy,
v sázkách proletářský smích a rozdrobené many.

Mlč, Vědomí!
Co esejí a kolikero esejistů,
má rozstřel na lichých kolejích, kde padnou v klíny antikristů.
Ne, nebudeš tím posledním, mýtus titánství ti chystá pomstu,
jako z hrdla lidské teorie,
prosba přetrvat,
jež na plátnech umdlévá a v mrtvé mechanice žije.

Vidíš tam v dáli Jupitera,
váhavě vkládáš jeho směšnou sázku do tvého lomeného těla.
Je pozemské! To Saturn prstence má ze statisíce páteří a ukřičených stínů,
obratlích lidských děl a dávno vyplivnutých synů.

Následuj plejádu atomů, následuj pasparty oblohy.
Jen hlásejte, kázněte, komplikujte!
Vstříc revoltám stahujíce okovy.

Až tmavá hmota mikroskopem sjede,
až vymře člověk,
vladařův rod nachový,
a líce Vesmíru již budou zase bledé,
Ó Apokalypso! Ó Kosme věčně rozpínavý,
Ty sadistický synojede!
Kážeš fyzice své mravy.

---

pijakpoem 

Na dusíkaté bázi
jsem jen tekutinou
obtěžkán vírou v prašnou katabázi,
vysvěcen lihovinou.

Hmyz, který kol tvé lebky bzučí,
ti staví konstrukt svatozáře.
Prométhee, tvá játra duní
heroickým rytmem kdesi pod hladinou,
noříš se sám v čísi bledá opiová křídla,
já poznávám tvủj corpus spiritus
pod lidskou zdrobnělinou.

Až za své buňky bez součástí nás pojmou
svatá absintová vřídla,
než se ti nová játra v tvých útrobách
znovu svinou,
mủj drahý, na dnešní uhlíkové bázi
jsme pouhou žíravinou.

Tkáně dorostou,
i tvá nenávratná kolokace k modernitě,
tak pověz,
proč do hrobek si věsíš proti obzučeným poslům sítě,
však hlad nelidský nás koneckoncủ všechny spasí

A Čas sní každé jeho dítě. 

---

morfeuus

Morfee vyhrávám
v tom zřím tě
Morfee prohrávám
a zřím tě
Morfee,
jsem na smrtelné posteli
to už
nevidím tě.
Již tančí Morfeus s někým jiným
já budu Plutonovo dítě

Opilost mocí výstřednosti sluší
a rouška autority, jež zastavuje dech.
Hraješ mi vzpomínky zvrácenými tóny
jsou drátěné, v nich bledý svět,
zde nehraje se na zákony
nepochodí cizí zvěd
zde bdí a vládne podvědomí.
S němým podobrazem vět.

Morfee, ty věčný solitére!
Prozraď, kam spřádáš své ztracené nitě,
ve které doteky abstrakce pouštíš je tak znamenitě!
Frekvencemi obrazáren ztrácíš své mlžné lučištníky
němé a amorfní, přec jsme racionální bytosti,
však popíráš naši existenci,
opravdu jediné, co nezmůžeme my sami,
jsi vnitřní katarzí v sále pod hvězdami.

Známý neznámý, bandita s kostnatou šíjí
zkosená kapsle kyanidu, v níž účinky se míjí.
Nejsi stálý, jsi jen pomíjivý,
Ty nejsi Smrt, tvůj příchod je vždy náhlý,
vzdáváš v obdiv své čarokrásné divy,
ó, jak může být tvůj vnitřek odpudivý,
když matná kůže je vše, co dáváš na přepych,
jsi zlaté leporelo, v koncích nedůtklivý,
záchvěv osvícení i baziliškův břich.

Morfeus Mystik
Morfeus intrikář
Morfeus socha z alabastru.
V hloubi všech nocí
On slavný kronikář
Morfeus gnostik
Apokalyptik
I žhář.
Těch probdělých nocí mlžného rastru.

Zadumán v humanoidní hodinu,
rána všech supů sžíraje červeň
v portálech nejasnosti kde tvary živé mluvy jsou bez stínů,
hoduješ ve své okázalé síni na tribuně století
protihráč perspektiv v hladinách odstínů
proud a tenká vazba víry,
v absolutnost paměti.

Hyneš ve vile misérií,
na trůně zlaté lilie,
to vše pro zrod a mýtus tragédií, skrze koherentní linie.
A v té nepřítomné nápodobě, kdosi zve mne v rudé stráně,
pro epitafy teorií, jak obejít tvé věčné rámě,
ty kulte z řeckých mystérií!
Pusť mě bdělou k tvojí bráně!