Autor: Šimon Pelikán 

Po párty

Párty se chýlí ke konci,
už není pořádně co pít.
Sedíme a díváme se na sebe,
zatímco zbytek pospává leže na zemi.

Kde to vlastně jsme?
Ten pocit být na hraně okamžiků,
být součástí vteřiny,
která jako by neexistovala.

Co teď?
Ráno nás čeká nový den,
ten okamžik se ztratí
a my se zas vrátíme k rutině
našich docela obyčejných životů.

Jak se ta chvíle může jevit tak vzácná,
a přece být v rozměru času tak nevýznamná?

Jaké je to prožívat lehkost
lehoučkého okamžiku;
ve chvíli, která je prosta času,
prostě jen být.

---

Elegie na minulé éry

…A pak byl konec
a všechno špatně dopadlo,
všichni postupně zestárli
a nakonec umřeli.
Na jedny si už dneska nikdo nevzpomene,
a z těch druhých se staly
nehybné mramorové pomníky,
bez špetky života,
na nichž se povalují vadnoucí věnce.

Všechno hezké končí,
a zatímco dobří lidé odcházejí,
svět se překotně řítí kdovíkam
a přicházejí další kvanta šeredností a paskvilů.
Jenže oni už se nevrátí, nemají totiž kam.

Jsem rád, že jsem alespoň kouskem některé zažil —
ale co teď? Kde jste? A kde jsme my bez Vás?

---

Přijde voda

Voda léčí,
voda rozžíná v těle život,
ruší ustrnutí, stagnaci,
ve které živé jinak zhasíná a hyne.

Věřím —
— ne, nevěřím — vím to,
že se vzedme nová vlna
a přijde velká voda.

Proud takový,
že nás vytrhne z rozkladných vírů,
omyje i ty nejhlubší rány —
a spláchne všecku tu bolest.

Ten, který skropí vyprahlou půdu
a odnese s sebou nánosy a nečistoty.
Ať jsou z ostrých kamenů
jenom hlaďoučké lesklé oblázky!

Věci se dají znova do pohybu,
za zvuků zurčivých zvonečků
se zas roztočí kolečka mlýna —
jen se tím plynutím nechat unášet.

Připlavou velké věci,
nechejme se houpat a obracet,
zatímco voda bude burácivě hučet,
— ale neutopíme se, to Ti slibuju.

Třeba Ti i konečně řeknu,
co Ti dlouho už chci říci,
a Ty to — snad — pochopíš — —
zbytek ať si vezme voda…