Autor: Arthur Xavier

Utíkám

Od svých myšlenek

Uhýbám kolejím padám hlavou dolů

U stolu jím jablka červená a padají

Nahoru

Poslouchám

A píšu jak čert na kříž své

            Iniciály

Podívám

Se na siónské nábřeží já mám

Kuráž a chci zpívat pověstnou novelu o světě samém

O světě zlém co mi proudí v žilách

Jak edén jak diadém co se blyští

Já ve svém světě a temném

Podivném místě kde žiju

Potkávám bezdomovce a lidi bez domova

proklínám

A odpouštím

Jim i sobě

Nic není zlé

            Nech si poradit

            Když uznáš za vhodné

Utíkám

A pták mě uhrane

Přehrané životní příběhy jak

                        Videokazeta

—

a svět zase plyne

v reklamách

v televizi

ač cizí mi všichni jsou

tak s nimi soucítím

jak těžké je

dívat se dolů

do chřtánů lidí

plných alkoholů

spornou korunou pohostit dlužníka

a nedívat se zpět že

víc jsem mohl dát

je noc

zas nemůžu spát        vidím

zklamané slzy            smutek

vyjevené výrazy poroty

probouzející se v nás když

skutek

utek

—

slunce upadá v náručí neznámých duchů

a mé svaly jsou semknuté v nutnosti psát

socializace globalizace nízká výše platů

o tom všem jsem si stihl se sebou dneska povídat

možná spoustu věcí si už domýšlím

když mi paprsky tančí mezi prsty

a myšlení ovládá        sedace

myslel jsem

senzace

 z toho že

mám tu možnost

                        věčnost

                        vděčnost

pálí jak čára kokainu

a v úsilí lpí prach obětí toho

co jsem v životě ještě nezkusil

přátelé račte se dívat

v zahradě roste devětsil

pět tmavých krůpějí se vznáší mezi korunami

a ptactvo se dívá k oblakům

hle mocné vřesy po rukojmích chtějí

aby se usadili poslušně

do lavice

vyprávěj příběhy o lesích a tajných komnatách

já poslouchám a ve tmě blouzním

probouzím se s horkem a zimnicí a

dál už nevím

potřeboval jsem jen psát

sepsat trochu myšlenek

když mozek pyšný jak páv

šeptá mi do ucha

měl bys už                  psát

piš

A nech slova plynout

tak dosáhneš zas jednou melancholie

však proč se honit

když je mi dobře

v zemi dávno zapadlé ach

nevím zda pochopíš mé nářky

a proč se stáčím ke mdlobám

modlitbám křičeným ze spánku

mám tě rád

nebo nemám

rozdíl nepoznám

je to pocit

a je to závazek

ústupky a životní styl

vytrvat to je ctnost

a stojí to za to

tím si nikdy nemůžeš být jist

ale můžeš věřit a pak se

tvá slova plní

jak vědra čiré vody co ti dává život

napil ses a připadala ti hořká

chtěl jsi pít

limonádu

ale život takový není a

to se miliónkrát říká

ve zprávách a denním tisku

posloucháš jejich slova a

ženeš se za pocitem pochopení

spatřit svůj levý koutek v jiném odrazu světla

měl bych psát úkoly

ale zase před světem celým

běžím za něčím jiným ach

nech mě být

nic mi neděláš

já jen píšu dál

snad až projdu tyto řádky

postavím z nich báseň

v dálce se mihotá světlo auta

tančíš na ulici protože to je to co ti z života zbylo

naděje

tak tančíš a doufáš že

svět je ještě v pořádku

nečteš cizokrajné zpravodajství

ale řádek po řádku se

necháváš sežrat

co když mají pravdu

ti kdo

handrkují se o každou větu

stejně jako ty když

ti nalijí do kávy špatné mléko

ach je to k pousmání

ale čím dál víc se dostávám k poznatku že

všechno tak hezky do sebe asi nezapadá že

člověk tedy já bych se s tím měl

            dříve či později

                        smířit

je to nadoblačné neuchopitelné neumím takhle přemýšlet

podívej

povídej si s mým přítelem

a popřej mu dobrou noc

nevím kde se nacházím

snad v zanořenější vrstvě vědomí