Autorka: Eliška Hermanová

Mezi čtyřmi stěnami

Zavřená mezi čtyřmi stěnami
sama sedím a koukám do prázdna.
Přemýšlím, zda je nenávidím
nebo je mám vlastně ráda.

Když se chci podívat do reality,
mění se v silné zdi kamenné.
Nevím, jestli mě chrání
nebo zda jsou část kobky studené.

Ze které není cesty ven.
Neexistují k ní žádné dveře,
kterými bych mohla vyjít ven
a rozhlédnout se po realitě.

Kvůli tomu realitu nevnímám
a skoro nikdo ke mně nemůže.
To, co ostatní, si neužívám.
Není v tom smysl pro mě.

Zároveň zdi fungují jako okna,
kterými se dívám na úžasné scény
úplně jiného tajemného světa,
jež pro jiné oči jsou skryty.

Toho světa se nechci nikdy vzdát.
Jsou tam krásy, které mě naplňují.
Jsem v něm ale sama samotná.
Cítím se jako v nádherném žaláři.

Kdybych tak jen měla někoho,
s kým bych ty krásy mohla sdílet.
Kdo by nechtěl, abych vzdala se ho,
toho světa, jež mi brání zešílet.

---

Jeden jediný

Jeden jediný člověk.
Jedna jediná chvíle.
Je úplně jedno věk.
Je zbytečná každá míle.

Zaryje se vám do mysli.
Ani nevíte čím.
Úplně vás strhnou pocity,
když jste s ním.

Netušíte, čím je tak zvláštní.
Netušíte, proč na něm lpíte.
Netušíte, čím je tak speciální
a proč ve vás ty pocity vzbuzuje.

Jediné, co víte, je,
že on je tím jediným,
že se s ním cítíte
tak jako s nikým jiným.

Jste ochotni a chcete pro něj
porušit všechny své zásady.
Udělali byste cokoliv pro něj,
kdyby to znamenalo neztratit ho nikdy.

A ať se snažíte, jak chcete,
i když hledáte usilovněji,
toho, kdo by ho nahradil, nenajdete,
protože víte, že nikdo takový není.

---

Múza

Temná obloha nad hlavou
posetá hvězdami
jako les obklopen temnotou
naplněn světluškami.
A já dívám se z okna
na to město tiché.
Jedno po druhém zhasínaj
okna domů kolem.

A já tu sedím
s tužkou v ruce píšu, 
jedno slovo za slovem.
Nevnímám hodinu.
Kdy už většina spí
a všude je klid a mír,
má mysl se probouzí.
Myšlenky unáší vír.

Ve dne pár vět.
V noci zas stránek.
Kdo by to byl řek?
Že tma otevírá zámek.
Nic mě neruší
v mé tvůrčí náladě.
Je to jako osvobození
po celodenní námaze.

Jak je možné,
že pod sluncem chodím,
ale za tmy temné
životem protančím?
Jak je možné,
že za dne múza odchází,
ale za tmy temné
se ke mně zas navrací?

Když se vrátí
v té pozdní hodině,
plně mě naplní
její omamná vůně.
Vede mé pero
po bílém papíře
jako partner partnerku
po tanečním parketě.

Nechci, aby odešla
a přestala mě hýčkat.
Vím, že to udělá,
jak ráno otevřu víčka.
Múzo, má nejdražší!
Prosím, při mně stůj.
I když slunce září,
svou tvář neodvracuj.