Autor: Dominik Letocha

?
V nouzi poznáš přítele.
A co když nouzi spustí?
Když jiskra skokem z plamínku,
les promění na vzpomínku.

Co vytknout ohně nosiči?
Je snad žhářství v krvi?
Má v mysli jasné ponětí,
či snad vůbec neví?

Jsem toho taky schopen?
Jsem pokrytec a blázen,
když moralitu člověka
sám proměňuji v kázeň?

Snad pevná ruka zákona
a paragraf a talár
jest jediné, čím člověk
člověka smí kárat?

Na jedné straně vyhranit
své názory a činy.
Vysokou zdí zákona
se ohradit od špíny.

Nemá ale zeď pod základy trochu vůli?
Neproteče přes ni uzounký potůček smůly?
A přestože se jedná o obranu v čase hutnou,
není za ní po chvíli až do konce smutno?

Nebo je snad moralita
pouhopouhé konto?
Z nějž jeden čerpá roky,
druhý vybělí ho pronto?

Je-li tak, kdo stanoví
pokutovou výši?
Když ze záporu čerpat počne
po okraj svou číši?

Což výše! Kdo jest arbitrem?
Kdo určí plus či mínus?
Či možností je více?
Snad mocnina? Snad sinus?

Je správné z konta odebrat,
když stav se poté zvýší?
Je možné statky vypůjčit,
pád dobrého uspíšit?

Proč se tedy zdá, že počáteční stavy
se pro každého liší a sám každý na nich staví.
Děsivá pak představa, však realitě bližší,
že žádné konto není, nikdo na nás nenahlíží.

---

Já ti nevim, Josef
Nerad píšu o lásce, lyrika je mi cizí.
Mnohé lakájí popisy jejich citů ryzích.
Nevím, zda jsem jiná odrůda a proč je pro mne přítěž
romantiku rozvíjet a kapku něhy s ní též.

Nebaví mne topit se v metaforách vztahů.
Když píšu, chci si oddechnout od každodenních stahů
sveřepé svěrací kazajky, již láskou nazývají,
jejíž účinky jen v ozvěnách, jen z dálky zaznívají.

Jen echo citů minulých tmou v komoře se šíří,
stran pohodlí, stran naděje, stran ztráty tuhých mříží,
stran zbavení se okovů, stran ztráty tuhých pout
stran zbavení se nutnosti žhavou ocel kout.

Přesto však v komoře místy světluška se zjeví,
jejíž kmitající křídla rezonancí spustí zpěvy.
Zpočátku jen záchvěvy, jež dají základ chóru
a vzapětí již poleví echo předešlých sporů.

Ughhh, ještě jednou.

Nerad píšu o lásce, lyrika je mi cizí.
Vážně mě nelákají popisy citů ryzích.
Jsem přece jiná odrůda a je pro mne přítěž
romantiku rozvíjet a kapku něhy s ní též.

Jsem realista, pragmatik! A cit je zhoubou lidí!
Nemá účel, smysl, užitek! S ním krátko jen se vidí!
S ním člověk z cesty sejde, neznámem s ním musí jít.
Musí objevovat, učit se a pozbýt vnitřní klid.

Musí opustit svá přesvědčení v šanci mizivé,
že stopy, jež ho provázejí zůstanou i v krizové
situaci, že nemusí jí pak čelit sám
a s rozdrcenou nadějí přestat hledat chrám.

Neboť chrám nikdy tu nebyl! Vždy byl stinnou fregatou!
Jejíž plachty byly zničeny před první regatou.
Jejíž jediný vždy účel vábit mořeplavce byl
a v jejíž kajutách kdys ďábel stopu svoji skryl

achjo,

Nerad píšu o lásce, lyrika je mi cizí…

---

Óda na home assistant
Spoustu smíchu užiju si od veškeré rodiny,když v červenci přenastavím na zimní čas hodiny.
Ještě více chvály sklidím, štěstí celé hody,
když při sprše uzavřu jim přívod teplé vody.