Autor: Pavel Adrian Kučera
Potěšení zemřít na straně mé
Jakou šanci mám,
že na světě dýchám?
Kolik jiných mohlo na mém místě být?
Zápasilo mnoho, musel jsem přebít.
Jsem náš viktor, sestry a bratrové,
mám života motor, přec v jámě lvové.
Mizivé to šance,
ale sem pod slunce
já jsem vstanul. Já a nikdo jiný.
Ten, kdo zhynul, příběh měl stejný.
Příležitost žití, jak vyhrát v loterii,
jedinečnost bití, zemřít v euforii.
Je potěšení mým,
že jednou umřít smím.
Včera jsem stepoval, dnes pokračuji.
Na zítřejší festival snad také vpluji.
Až však nastane čas, netrapte se marně
Okusil jsem života jas, nepravděpodobně.
---
Dovolená jako motivace žití
V kovové skořápce
jen tak si poletují,
úsměv nucený,
výhled nebeský.
Závidím posádce.
Uzemněně šaškuji.
Na trůnu vysoko,
tráví tam celý den,
v plavkách u vody,
s nádhery plody.
Závidím hluboko,
když plavu jen.
Na ocelovém raftu
čas mezi ostrovy.
Mořský vítr ve vlasech
kučery beroucí dech.
Závidím jejich kraftu,
líbán souše okovy.
U pláže ve stínu,
rozdávají nám sladké
se džbány radosti,
vzpomínky mladosti.
Závidím jejich týmu,
dělal bych to samé.
Na přímořské rekreaci
blaho všem jedincům.
Tam práce je růží.
Tam jsem ve své kůži.
Závidím jim lokaci,
patřím k nicům.
A zítra závidět budu
pouze a jenom sobě.
Místo růže uschlou kytku,
začátek otrockého sňatku.
Zítra v práci začnu
šetřit na další výlet.
---
K životní marnosti
Říkej, tati. Co po nás zůstane?
Po mně? po máti? Kam nás zavane?
Vzpomínky? Kdo by na nás vzpomínal?
To aby se jeden k obrazu roztrhal.
Tati, jen střípky zbydou naživu?
Předstírat andílky nekonečnému vlivu?
Tati, pověz. Co po nás zůstane?
Kosti? Nerez? Co? Látky tkané?
A co takhle sklo v oknech?
Co třeba plast v oceánech?
Tati, prosím. Co, tatínku?
Co bude s rákosím pro zmínku?
Ach tati, milý to tatínku,
Proč závrati místo spánku?
Čas jednou zahladí tvář,
a jméno zapadne v prach.
Nač příběh měnit v PR?
Nač mech prodávat za kaviár?
Paměť je pomíjivá, jen krátce živá,
dlouhý čas černobílo ukrývá.