Autorka: Ema Lorencová

Vlastně ani nevím proč

Vlastně ani nevím proč mě k tobě
něco tak moc táhne, proč pohledem
stále jen tebe hledám, proč tak
dlouho v mé mysli zůstáváš.

Vlastně ani nevím, jak dlouho tě
znám, jestli vůbec o tomhle celém
mohu takto mluvit – kolik slov
jsme mezi sebou vůbec prohodili?

Našel jsi mě ale dřív, než našla
já tebe, našel jsi mě a už to
asi nic nezmění, protože není co
měnit, vše musí takto zůstat.

Avšak vlastně ani nevím, jak co
má být, podle kterého plánu kým
vymyšleného, dávno schváleného a
do vzduchu již nadneseného…

---

Nenapadá mě, co bych ti mohla říct

Ráda bych se ti podívala do očí s
pár připravenými slovy ležícími na
mém jazyku, avšak vůbec nic
mě nenapadá, nemám vůbec nic.

Jména se mi v hlavě motají, moje
řádky nynější smyslu postrádají,
jak by nějaký mohly mít, když
snad ani neexistuje – není.

Kam poputuješ, až se každý svou
cestou vydáme, bez jediného malého
rozloučení, pár náznaků, že někdy
nastane nějaké příště…

---

Znát tě ještě není výhra

Znám tě tak z povzdáli, ne
nijak moc, ale i tak o tobě vím
víc, než vůbec tuším já, ty,
snad my dva jen dohromady.

Potkali jsme se náhodou, úplně
čistou, však znát tě ještě není
ta pravá výhra, která se v
hloubi času kdesi ukrývá.

Chtěla bych znát, proč dal
jsi důvěru ve mě, pouze jednou
jedinkrát projevil zatím
tento náznak jedinečný…