Autor: Hitachi

Onsen

Zapomněl jsem jména svých dcer

Mí přátelé na mne zapomínají stejným tempem, jakým já zapomínám na ně

Ztrácím se, kráčím po bezbarvé pláni

Bez květin, bez dětí a bez přátel

Vrány oblohou tupě kvílejí

Krá, krá

Úspěch, úspěch-v řeči vran

Krá, krá

Jediné, co slyším já

Zapomněl jsem i řeč vlastních vzpomínek

Křečovitě si pokouším vybavit, zda poslední roky byly pouhým latentním snem

Jež ve tmách tkví, leč na světlo je alergik

Sám se oným snem stávám

A s příchodem Slunce opět prázdný list

Hvízdám do těch prázdných zdí

Nezbývá nic jiného, než předstírat

Takřka přežít, jak ta prázdná vzpomínka

Na závěr se přiblížit nebi

Teprve až tam si vybavím, kde se na mém těle vzala ta hluboká jizva

---

Nejprotáhlejší epitaf

dozněly hravé noty

utichly líbezné hlasy

byly vykopány kořeny hvězd

vybledly láskyplné sloky

lidi, jež třeba bylo, již netřeba spasit

hlasivky navrátili nadaní pěvci

písařům utnuty liché prsty

do jednoho, palcátem ubit pes

o mozek přišli páni vědci

ztuchly omamné vůně

potemněly syté barvy

vyhlášen dobytčí trest

matkám ujmu to děťátko v lůně

pokus o zvrat, marný

pirátů se štítí kurděje

šplhoun přestal po laně lézt

tam na louce, kde magnólie mohly kvést

až vám dojde, kam jsem odešel, pozdě je

---

Štokrle

Moje primitivní kresby

Nikdo nemudruje, že tohle to dělat nesmím

Vlivnou strunou odehraji noty

Nespím, ztratil jsem boty, to není pochyb

Stezky řídnou, odpadávají ze zdi

Jsou to již fresky

Bez chyb?

Bez nich?

Máš pouze jednu možnost, leckdy

Je škvírou v prázdnotě 

Výplní v sápaném papíru 

Sírou se přenáší 

Lidé jej považují za víru, před kým se smí?

Přede mnou, přede mnou, větre, ztichni!

Prostor se úží, lapen v krychli 

Jedu přes Tibet vlakem, po odpovědích dychtím 

Ty ne, větre!

Ty!

Chorý básníku, nelam ty větve