Autorka: Jana Němcová

Oxymóron jménem láska

Šťastné chvíle pnutí
a horké tváře chlad,
láska do mysli se vnutí,
když miluješ tak mlád.

Smutných očí plamen
a zhaslé lampy svit,
prý, že je s láskou amen,
když přetrhne se nit.

Mrtvé noci nádech
a letní louky mráz,
i po všech těch pádech,
láska kvete v nás.

---

Rezignace

Prázdnota proudí skrz mé tělo.
Vytváří v něm nepříjemný tlak.
Jako by štěstí z lidí vymizelo,
ale co když je to opravdu tak?

Nepředstírám teď už radost.
Neumím se dál už smát.
Svůj smích jsem přeměnila v slabost.
Mám chuť jen do polštáře řvát.

Chci oprostit se od úzkosti,
zas naprostou volnost mít.
Neřešit tak maličkosti,
znovu šťastný život žít.

Zapomenout na vše špatné,
vznést se jen tak k oblakům.
Teď už mi to není platné,
už nevěřím zázrakům.

---

Vlk samotář

Chtěl bych býti jediný,
kdo chodí po Zemi.
Vzdát se svojí rodiny
a vyhrát nad všemi.
Hodit všechno za hlavu,
nemít starosti,
míti jasnou představu
o žití lehkosti.

Chtěl bych býti jediný,
kdo chodí ulicí.
A žít život nevinný
i v den tisící.
Procházet se za deště,
za svitu, za bouřky.
Čekat na to, co ještě,
potká mě za zkoušky.

Chtěl bych býti jediný,
kdo kráčí po městě.
Vidět prázdné vitríny
býti sám na cestě.
Dýchat vůni jehličí,
užívat čerstvý vzduch.
Cítil bych se v bezpečí,
vedl by mě Bůh.

Chtěl bych býti jediný,
jediný na světě.
Nebo nalézt krajiny
na jiné planetě.