Autor: Antonín Liďak

Vědomí

VĚDOMÍ

PROLOMÍ

POHROMY

MINULÝ.

Podzimní ZEN

Dýchám – dýchám tě,

celý můj světe,

krokem tu kvete,

však není květen.

Dýchám – dýchám tě,

celý můj světe,

rokem tu kvete

v každé mé větě.

Dýchám – dýchám tě,

celý můj světe,

já jsem, kdo kvete,

když vnímám svou Zem.

ZEN.

Dnes kvete tu ten,

jehož kroky ven

z duše vedou sem

změnit sivý den.

Dnes na paletě

podzimu čtete,

že den můžete

změnit, jak chcete.

Dnes je totiž den,

kdy každičký vjem

může být spatřen

pouhou duší jen.

ZEN.

JáDeník

Proč dal jsem ti jen jméno?

Ještě tak kýčovité!

To, čím jsi obaleno,

nese jméno jenom mé.

Jsem snad tebou? Jsi ty mnou?

Kdo rozhoduje, koná?

Jsi mou největší vinou?

Vidím nás dva opodál.

Otevřený na stole

čekáš, až přijde tvůj čas,

čekají řádky holé,

až dám tmavému dni jas.

Jsme to my. Jsem to já. Jsem…

I přes tvé vtipné jméno,

jsi srdcebolů vrahem,

jsi směrem, když ztraceno.

Bez přilby valím světem,

však stále v ohradníku –

v řádcích navždy hříbětem.

Miluji tě, Deníku.