Autorka: Ludmila Mičulková

D ~

D ~ jako dětství, smích a jasná záře,

když svět byl pestrý, hravý, maličký,

když tančil v rytmu dětské písničky...

Ten třpyt a barvy, usměvavé tváře.

D ~ jako dotek, co na srdci hřeje...

V objetí těch, již pevně jako skály

vždy po mém boku v prudkých vlnách stáli.

D ~ jako duše, co se něžně směje.

Ta vůně kávy, linoucí se kolem...,

a přestože to sama sotva tuší,

D ~ jako dopad na tu křehkou duši,

D ~ jak duha nad jejím obzorem.

Mé čtyři stěny, co znají mě jménem,

v nichž zapsána je každá jedna věta.

D ~ jako dveře do jiného světa,

kde pokoj sálá mocným plamenem.

D ~ jako dálný, láskyplný ostrov,

D ~ jako díky, pokora a vděčnost

za místo, kde chce duše strávit věčnost.

D ~ jako délka nevyřčených slov,

D ~ jako domov

Pomněnka

Na břehu řeky ve stínu lesa,

tam září jemně modrý jarní květ.

V něm něžná prosba o vzpomínku plesá,

v něm tiše skví se celý širý svět.

Kořeny v prachu plynoucího času

putují dál, vstříc nekonečné dáli,

květ touží blíž být nebeskému jasu,

blíž vzpomínkám, co bolest z duše sňaly.

Květina křehká příběh svůj si nese.

Když potemní však jasný půvab denní,

za svitu hvězd, v tom tichounkém lese

uvadá ztracená, sama v zapomnění.

Ach, pomni na tichý, laskavý kvítek

na kousek oblohy kvetoucí v trávě,

na ty sny, spletené z hedvábných nitek,

na lásku, planoucí v celé své slávě.

Nezapomeň!

Autogram Lásky

Já obejmout chci celý širý svět.

Ke svému srdci těsně přivinout

a zbavit strastí, tíhy pevných pout,

pak kvést s ním jako něžný jarní květ

Chci láskou zahřát srdce zkřehlá chladem,

do barev halit smutné tóny šedi,

na bolest světa hledat odpovědi

a stát se jemným lásky autogramem.

Chci jako plamen tiše plápolat

a zhaslé knoty znovu zapálit,

kde chaos vládne, umět zpomalit

a moci zla dokázat odolat.