Autorka: Alice Knoblochová

Nemusím být u všeho

už dávno jsem se naučila neděkovat

každodenní etuda u jídelního stolu

řekneš něco je jedno co

je tě slyšet

jako jediná se nesměju a propaluju tě pohledem

a doufám že to něco změní

kdyby moje máma vychovala moji mámu

vznikne ta nejsilnější zbraň světa

ale místo toho tu stojím jen já

a vím, že nikdy nesmím mlčet

jen si nejsem jistá, co přesně mám říkat

jak za tebou přestat zavírat dveře

jak ti přestat klepat na rameno

až na to budu jednou připravená

budu se umět jen zvednout 

a odejít do jiných míst

taky přece nemusím být u všeho

---

Řasy mi budou peřinou

léto je dům, do kterýho jsem se zase nestihla přestěhovat 

a to co říkáš u kuchyňské linky

pozoruješ mě, když se zdráhám 

pocit po probděný noci

jak bys asi vypadal kdybych tě neznala

dezorientace zima a žaludek na vodě

a příští stanice Florenc přestup na linku C 

a co ty o tom víš 

ustelu si ve svých kruzích pod očima 

a řasy mi budou peřinou

---

Led ve vlažné vodě vydává tiché zvuky

stagnace

a jsi teď ještě vůbec já

led ve vlažné vodě vydává tiché zvuky

slyším je snad častěji než lidský hlas

to je teď léto

čekám na náruč podzimu

až mě posadí zpět na mé místo

a řekne

tohle teď jsi

moje léto je naneštěstí němý

kéž bych měl co závidět

kéž bych měl po čem toužit

led ve vlažné vodě vydává tiché zvuky

čekám, až na mě promluví.